Stella || HP fanfiction

50. Klid před bouří

Kdykoliv jsem následujících pár dní zavřela oči, viděla jsem Dorcas Meadowesovou. Nikdy jsem se necítila víc jako vrah než teď. Ze snů se na mě usmívá, její kudrny se stáčí kolem obličeje, kouše se do rtu. Má světlo v očích. Směje se, dobírá si mě, připadá mi víc živá než jsem já.

Byla to buď ona nebo já. A já vybrala sebe.

Její pohřeb se konal v maličkém kostele její rodné vsi, ale já se nedostavila, protože by mě snad ta prázdnota sežrala zaživa. Všichni plakali - dokonce i Sirius. Bylo to za dne, avšak všude kolem se jen snoubilo šero.

A v tom stejném nádechu šeda se vznášelo dalších pár měsíců. Potterovi, nevědíc, že to já mám na rukou krev naší drahé přítelkyně, mě ochotně zvali dovnitř, kdykoliv jsem se objevila na jejich prahu, což docílilo jen toho, že jsem u nich byla víc, než doma. Bodejť by ne, když mě doma taky nikdo nečekal, protože Havran se po Dořině smrti a Remusově zmizení už dlouho neukázal.

,,Je to strašné," povzdechla si Lily, když léto pozvolna končilo v prosluněný podzim, a složila hlavu do dlaní. Jejich stůl měl růžový ubrus a já si nebyla jistá, jestli ta skvrna na jeho kraji je od Harryho či od Jamese.

Donutila jsem se k malému úsměvu. Kéž by vše mohlo být jako dřív.

Z obýváku k nám dolehnul smích všech třech mužských v tomto domě, a Lily se rozzářila, ale hned na to jí úsměv opět spadl.

Nikdy se mě vlastně nezeptala, na čí jsem straně. Ona totiž vždy viděla tu lepší stránku mě, ač jsem byla přesvědčená, že umřela spolu s Dorcas.

,,Moc bych si přála, aby tyhle časy skočily," pokračovala, ,,a my mohli Harryho vychovat v lepším světě, bez války."

Natáhla jsem se a rukou v rukavici jsem ji chytila za tu její. ,,Jednou tomu tak bude, Lily. Nikdo si to nezaslouží víc, než vy."

Usmála se. ,,Víš, Colette," sklopila oči, až se jí řasy dotkly rudolících tváří. ,,Mám to nejkrásnější tajemství."

Pokynula jsem jí, ať pokračuje, a on vypadala, že mi bezmezně důvěřuje. ,,Jsem těhotná," zašeptala, jako by tomu sama nemohla uvěřit.

Zírala jsem na ni s nečitelným výrazem, poněvadž jsem věděla, jak pošetilé to je, ale zároveň jsem jí tu pošetilost záviděla. Seděla jsem před ní, ruce skloněné v klíně, zatímco ona mi šeptala, že to zatím neví ani James, a jak krásné bude, až bude mít Harry sourozence.

A mně bylo tolik nanic, až jsem měla chuť někoho zabít.

Sledovala jsem její rozzářený obličej a na chvíli si možná dokázala představit tu šťastnou rodinu a udělala bych vše proto, aby tomu tak bylo. Avšak tvrzení, že věci jdou ne vždycky tak, jak si je plánujeme, je pravdivé.

Zatajila jsem dech, když do jídelny otevřeným oknem vlétl majestátní fénix, jakožto Brumbálův patron.

,,Žádám všechny členy Fénixova řádu, aby se neprodleně dostavili do hlavního štábu," nic víc nedodal a ztratil se stejně rychle, jako se objevil.

To už se k nám z obýváku hnali James se Siriusem, na ramenou s Harrym, jenž pravděpodobně vycítil jejich napětí a začal popotahovat.

,,Dej mi ho, pohlídám vám ho, než se vrátíte," řekla jsem a natáhla ruce, ale všimla jsem si, jak Sirius zaváhal a střelil pohledem k Jamesovi. Nevěřil mi. Ale jen co dostal od svého nejlepšího přítele telepatické svolení, podal mi ho a já ho pěkně přitiskla na svou hruď, jako bych se ho snažila chránit před venkovní temnotou.