Stella || HP fanfiction

Epilog

Co když v tom příběhu ten špatný nebyl vůbec špatný? 

Můj brk přejížděl po pergamenu, jako když víla tančí na hladině tůně. Jako když se oheň šíří slámou pod nohama bosé dívky. Psala jsem ten příběh; můj příběh.

A co když hrdina nebyl vlastně kladná postava?

Nad touhle otázkou jsem se musela pousmát. Vskutku nebyl. Zmařil tolik životů, zlámal tolik srdcí a nechal po sobě jen vyprahlou, spálenou pustinu plnou jedu a lží. Neohlížel se za sebe, protože kdyby to udělal, byl by s ním nadobro konec. Byla to ta lstivá černovláska.

Co když ta malá holka ve skutečnosti žila svůj život, který jí vzali, stejně jako jí ukradli jméno a původ?

Co když ho ukradla první, ale všichni jí věřili, jen pro její krásnou tvář?

Co když ten princ musel zradit svou princeznu a co když ten nevinný kluk byl ve skutečnosti vrah?

Smáčela jsem pergamen svými slzami, jež byly stejně jedovaté, jako slova té princezny, když princi zlomila srdce. Ach, Regulusi..

Co když pohádky doopravdy nemají šťastné konce, co když končí ve válkách?

Tenhle příběh šťastný konec neměl, ale to neznamená, že se nebude vyprávět. Ne, životy v příbězích žijí dál. Sic skončil válkou, byl součástí mnoha lidských chvíli na Zemi a navazující na děj těch ostatních pohádek, které ještě nikdo nenapsal.

I tak, byl pěkný. Nasmáli jsme se a poplakali dostatečně. Měl sice mnoho obětí, jež se mi do mozku zapsaly do konce života, hrdinů, kteří se nedožili svítání, promarněných životů a nevyslovených přání, ale tolikrát, kolikrát jsem padla na kolena, jsem se naučila, že takhle to v životě chodí.

Když jsem se otočila ke Smrti, jakožto své věrné služebníci, zády, nevěděla jsem, kolik strastí mě ještě čeká. Odmítla jsem Regulovy natahující se paže za oponou smrti a zvolila nový život. Život Alexandrie Kastenové. Život dívky, nedávno vyučené na Bradavické škole a posednuté duchem démona, který se jmenoval Colette. Ženy, která se i v posmrtném životě bude míchat do záležitostí ministerstva.

Slyšela jsem bouchnutí a pohlédla jsem přes záplavu blonďatých vlasů směrem k domovním dveřím. Na koberci před nimi ležely noviny, na nichž proplouvaly pohyblivé fotografie. Ušklíbla jsem se. Pořád rozebírali mou smrt.

Vrátila jsem se k pergamenu, unavenýma očima projížděla záhyby písmenek. Nikdo nevěděl, co se se mnou stalo, a Colette Riddleová toho dne, totiž na Haloweena, zemřela. Někým nenáviděná, někým milovaná a uctívána.

Už jsem ji ani neznala.

Papír jsem důkladně složila a vložila do obálky, na niž jsem krasopisně napsala:

Albus Percival Wulfric Brian Brumbál.

Muž, který to vše začal, který stvořil monstrum, jež nakonec pohltilo jeho samotného.

Podala jsem ji své sově a ta se rozletěla směrem na jihozápad, kde se pomalu snoubily červánky.