Stella || HP fanfiction

19. Rojvolův prsten

Brumbál, stejně jako ostatní bývalí ředitelé vyobrazení v pozlaceným rámech, na mě koukal zkoumavým a lítostivým pohledem. On se ale na rozdíl od nich ještě i potměšile usmíval, jako by očekával každý můj krok, slovo, každou mou myšlenku.

,,Je zvláštní, jak mi do té rodiny sedíš," prohlásil hlasem, který mě zamrazil. Vždy byl zdvořilý, úplně pokaždé, ale když mu koutky poklesly a obličej jako by v okamžiku zestárl, měla jsem z téhle atmosféry na sekundu strach. ,,Tvého děda ani matku jsem nikdy nepoznal, zato tvého strýce, Morfina, ano. Gauntovi byla zvláštní rodina, dokonce mám i pár vzpomínek, které ti ale neukážu."

,,Ale proč?" Zamrkala jsem.

,,Neboť už o nich víš vše potřebné, dítě. Ty jsi tanečnice a s rodinou Gauntů tě svazuje takřka jen původ a hadí jazyk," hrdelně se zasmál a já taky zformovala rty do jakéhosi úsměvu.

,,Já vím kdo byli a vím, kdo jsem já," zamumlala jsem a jeho očima projela zvláštní jiskra. Neměla jsem sebemenší tušení, zda ni rozuměl, nicméně se se stálým úsměvem zadíval na mou dlaň na stole, na níž se vyjímal prsten. Semknula jsem pěst, abych ho schovala.

,,Proto ti ukážu něco důležitějšího, než tvou rodinu," postavil se a mně rovněž pokynul, abych vstala. Došel k osvětlené míse na kamenném podstavci a podíval se na, mě, zatímco rukou šátral v náprsní kapse. ,,Víš, co je tohle?"

Trošku jsem si prodloužila lýtka, abych na něj mohla shlížet shora. ,,Myslánka, pane."

Myslánek už jsem pár viděla, ale většinou to byly takové špinavé talíře se špinavou vodou, takže když Brumbál vytáhl křišťálovou lahvičku, usmívala jsem se. ,,Dávej pozor, tohle je nejdůležitější vzpomínka ze všech." Naklonil lahvičku nad myslánku a obsah lahvičky se pomalu - ne tak zlehka, jak bych čekala - vylil.

,,Až po vás, pane profesore," šeptla a chvíli po něm se taky naklonila a ponořila obličej do stříbřité hladiny. Nohy se mi odlepily od země a já jsem na chvíli spadla do tmy, dokud jsem neotevřela oči a téměř se lekla, jak blízko byla muži, vedle nějž jsem spadla.

,,To je... Křiklan?" málem jsem se udusila smíchy, když jsem viděla, že tady měl ještě husté vlasy, ačkoliv na temeni už se mu rýsovala jakási lysina. Břicho taky neměl tak nafouklé, leč... jo, měl. V ruce držel sklenku a druhou rukou se hrabal ve skromné krabičce ananasových lupínků.

Brumbál nade mnou jen pokroutil hlavou, poněvadž jeho zjev nerozesmál ani trošku.

Byli jsme v Křikově kabinetu. Vypadalo to jako schůzka jeho klubu, u stolu sedělo asi šest chlapců okolo patnácti let, všichni v černých hábitech a bez úsměvů. Málem jsem vykřikla, když jsem poznala Toma, toho nejpohlednějšího z nich a dalo se říct i nejuvolněnějšího.

Brumbál ale hleděl na jeho prsten, stejný, jako jsem teď měla já. Rojvolův prsten, jehož vzal Morfinovi Gauntovi potom, co zavraždil svého otce. Po chvíli došlo, že bych měla poslouchat jejich rozhovor. ,,Musím říct, že bych vážně rád věděl, kam na ty informace chodíte, chlapče; jste lépe informovaný než polovina učitelského sboru," prohlásil Křiklan s obdivným pohledem na Toma.

Klapání mých podpatků jsem ale slyšela jen já a Brumbál. Křiklan něco povídal o bratrově ďábelské schopnosti dozvídat se o věcech a o ananasu, když najednou místnost naplnila bílá mlha a já málem neviděla ani svého ředitele, stojícího kousek ode mě. Pak se kolem nepřirozeně rozlehl Křiklanův hlas, o němž jsem byla přesvědčená, že ve vzpomínce neměl co dělat.

,,...jednou se dostanete na scestí, chlapče, pamatujte na má slova!"

Moji domněnku potvrdilo, když se mlha rozplynula a žádný z chlapců se netvářil, že by něco viděl. ,,Ta vzpomínka je upravená?" Otočila jsem se na Brumbála, který se staženým obočím přikývl. ,,Ale kdo by dobrovolně zasahoval do vlastní paměti?"