Stella || HP fanfiction

41. Katrinity a prohraná hra

,,Ty hajzle," dolehlo ke mně už poněkolikáté a následovala rána pěstí. Znuděně jsem sledovala, jak se Dolohov napřahuje, jeho svalnatá, šlachovitá ruka proti Natovu zkrvavenému obličeji. I Smtijedi se občas chovali, jako by jim ruplo v bedně. 

Seděla jsem na barové židli a srkala brčkem máslový ležák, zatímco ani ne pět kroků ode mě se odehrávalo hotové drama. Kolem se seskupili fanouškovští Smrtijedi - většina samozřejmě pro stranu Antonina - a povzbuzovali, jako bychom byli snad zpět ve škole a hlouček patnáctiletých kluků. 

,,Nechte se bejt!" zařval Will a vrhl se mezi ně. Popadl Nathaniela, který byl sotva při vědomí a jeho bílé vlasy byly potřísněné krví, a táhl ho dál od toho vražedného stroje, který právě víc než zuřil na účet našeho přítele. 

,,Ten zrádce se tu nemá co ukazovat!" odvětil mu stejným tónem a utíral si zkrvavené klouby do černého hábitu. Měl pravdu - Nate tu opravdu neměl co dělat. Jenže když jeden z Tomových stoupenců odhalil, co je ta bílá kočka na parapetu vlastně zač, šlo to už jen z kopce.

,,Máš pravdu, Antonine," přisvědčila jsem mu a seskočila na zem. ,,Ale tys taky neměl co dělat v sídle Řádu a stejně jsi to tam vypálil, takže jste si rovni. Jen Nathan to tu nevypaluje, tím pádem jsi tu ten hajzl vlastně ty."

,,Cos to řekla, ty mrcho?!" zařval a sápal se ke mně, jen Rodolphus ho z nepochopitelného důvodu chytil a táhl pryč. Asi mu došlo, že vraždění se navzájem by k ničemu nevedlo. A jeho pán by také nebyl moc nadšený. ,,Chceš s ním snad soucítit?!"

,,Nevím," uznala jsem a zamračila se. ,,Ale co vím je, že nechci soucítit s tebou."

Z davu se ozval přidušený smích a Dolohov se tím směrem vztekle ohlédl. Lestrange ho pořád nepouštěl a Will pořád nepouštěl Nata, ale ne kvůli případnému útoku, ale proto, že ho přemáhalo bezvědomí. ,,Ale musím uznat, že prát se umíš, když jeho žena zvládne jen Crucio, Crucio!" napodobila jsem Bellin hlas a mrkla k Lestrangeovi, což odneslo další salvu smíchu.

Will se vyděšeně ohlédl, ale když zjistil, že Bellatrix není v přítomných, vybuchl smíchy.

,,Ty jedna malá, odporná-"

Antonin se rozešel ke mně a když už jsem téměř cítila jeho rozzuřený dech, moje ruka švihla vzduchem. Zařval bolestí, poněvadž jsem mu rozdrtila zápěstí. 

,,Vůbec nic jsem ti neudělal!" štěkl po mně, avšak slova cedil přes zuby. 

,,Ještě jednou se ke mně přibliž a zlámu ti každičkou kůstku v ruce, až ti bude muset tvá milovaná žena pomáhat na záchod. Je to tvoje zlato, viď? Poměrně mladá, má lesklé černé vlasy a nejvíc jí sluší ta kostkovaná sukně, kterou nosí každou sobotu. Její parfém nápadně voní po fialkách. Nechceš, aby se jí něco stalo, že ne?"

Zmateně se zamračil, ale v tu chvíli do místnosti vešel Pán zla a všichni sklonili hlavy ve znamení úcty; až na mě. Koutkem oka jsem zahlédla Nata rychle se měnícího ve svou podobu bílé kočky a proskakujícího oknem, než si na něm Voldemort smlsne ještě víc než Antonin.

,,Co se to tu dělo?" otázal se nepříjemným hlasem se stopami krutosti. 

Elladora Nottová ke mně kmitla nervózním pohledem, ale když jsem se zeširoka usmála, znova oči sklopila. Nikdo nic neřekl. 

,,Na něco jsem se ptal!" zahřměl.

,,Můj pane," ozvala se jmenovaná dívka s pohledem upřeným do podlahy. Očima jsem dvakrát sjela zlatý prsten na jejím prsteníčku. ,,Objevil se tu Nathaniel Carrow, s nímž Colette sympatizuje."