Stella || HP fanfiction

49. Bratrovy paměti

,,Má paní," bylo to, co mě probudilo z mých vlastních myšlenek. Sirius seděl vedle mě a trpělivě vyčkával, patou klepajíc do podlahy tohoto studeného domu. Má paní, opakovala má mysl jako ozvěna. Čí paní jsem byla?

Shlédla jsem na domácího skřítka ve dveřích. Sic oslovení znělo uctivě, nemohla jsem si nevšimnout, jak se vztekle ošíval kdykoliv pohledem zabruslil k Siriovi. I já jsem tu nebyla vítána, avšak Reguluse Krátura rád míval a proto se rozhodl přetrpět i mne.

Býval to domácí skřítek Walburgy Blackové a zároveň Regův jediný přítel všech těch osamělých večerů. To proto, že tomu malému stvoření tak bezmezně důvěřoval, ho vzal s sebou pro viteál, jež se mu tak nepatřičně a do očí bijícně houpal na krku.

Dokázal to, bylo první, co mi prolétlo hlavou, a na vteřinu jsem měla nutkavou a vtíravou touhu se rozesmát. Byla jsem zjevně pološílená, neb ta radost z kousku duše Voldemorta houpající se na skřítkově hubeném krku pro mě byla najednou mnohem silnější než zármutek ze smrti milovaného.

,,Co tu děláte?" otázal se Krátura a do hlasu se mu již vkrádal vztek.

,,Čekám tu na Reguluse."

To, co projasnilo skřítkův obličej, mě překvapilo. V očích se mu zrcadlil čirý smutek. ,,Pan Regulus je mrtvý."

Usmála jsem se. ,,Já vím, Kráturo."

,,Řekl mi, abych vás našel a předal vám to, i když jste jen lůza nečistokrevných poměrů," poslední větu pouze zabrblal a začal si horko těžko sundávat medailon z krku.

,,Pozor na jazyk, Kráturo, Colette je tvá paní stejně jako bývala moje matka, a stejně jako jsem odteď já," upozornil ho Sirius a já z něj cítila tak hlubokou královskou energii jako už dlouho ne - jeho čistokrevnost se ovšem nezapře.

Skřítek po něm sjel zlým pohledem do mé až zvláštně klidně ruky položil zlatavý medailon. ,,Musíte ho opatrovat, pan Regulus za něj položil život," přimhouřil oči, ,,na to, aby ho střežila fenomenální podvodnice a intrikánka."

,,Vypadni, nebo ti vidličkou rozpářu břicho a tvoje orgány pověsím na obraz máti," zahřměl Sirius a Krátura se, leč neochotně, jal klidit z cesty. Sklonila jsem pohled a mezi prsty ho upřela na medailon, viteál, tedy kousek duše Voldemorta.

,,Tolik utrpení, skrz tenhle řetízek," zakroutila jsem hlavou a natáhla ruku k Siriusovi, jehož opadla prvotní energie a nyní jen sklesle zíral do země. ,,Tu máš, schov to někam, kde už to jaktěživ neuvidím."

Black zamrkal. ,,Ale Regulus-"

Už jsem ho nechala jít.

,,Nechci s tím mít nic společného," zasyčela jsem, což ho zjevně polekalo a proto si medailon převzal a až příliš ledabyle ho strčil do kapsy. V ten moment, nebo možná o pár vteřin později, ke mně natahoval ampulku s zářivě čirou tekutinou, aniž by cokoliv objasnil.

,,Můžeš navštívit myslánku, jakmile budeš mít čas a chuť," zamumlal jen a rychle se zvedl, čímž dal najevo, že chce být sám. Vyprchala z něj laskavost vůči mé osobě a já se jeho zášti nedivila. Tiše jsem poděkovala a schovala si lahvičku do vnitřní podšité strany mého kabátu.

Vydala jsem se pryč z tohohle prokletého místa a aniž bych se rozmýšlela, přemístila jsem se do Bradavic, což byla jedna z výhod, jež mi udělil sám Brumbál - přemýšlela jsem, že možnosti přemisťovat se z a do Bradavic řádně zneužiju, neb to byla nevídaná výhrada.

Objevila jsem se uprostřed chodby ve druhém patře, hned vedle umývárny Ufňukané Uršuly. Překvapilo mě to, když mě do nosu udeřila vůně pergamenu, ohně a domova.