Stella || HP fanfiction

40. Rozpolcení srdce

Čím víc jmen přibylo, tím podivuhodnější celá ta situace kolem mých předloktí byla. Na levém jsem měla zřetelně vyryté znamení zla, a na tom druhém? Hromadu jmen, na jejichž souvislost a propojenost jsem nemohla přijít.

Katrinity
Nathaniel
Marlene
Dorcas
James
Lily
Sirius
William
Remus
Allioth
Cursa

Bylo to matoucí - ta jména se mi táhla od lokte po zápěstí, v nesouměrném, ošklivě vyškrábaném seznamu. Poslední dvě jména jsem vlastně nikdy neslyšela, natož abych chápala, jak zapadají do téhle směsice lidí. A dumala jsem na nad tím víc, než mi prospívalo, neb jsem zameškávala práci, Řád i stranu zla.

Sešla jsem se s Alastorem Moodym v devět ráno v odlehlé uličce nedaleko Příčné, k našemu štěstí promáčení deštěm. Nebylo to dlouho potom, co mi nabídl přidání platu za určitou službu, již bych mohla věnovat Brumbálovi. Nezbylo mi než souhlasit.

Jen jediná věc mi na tom neseděla. ,,Kam to vlastně jdeme?" optala jsem se a přehodila si přes mokré vlasy kapuci. Pošukovo falešné oko znuděně těkalo do stran.

Bez jediného slova mi nastavil zjizvenou dlaň. Nebylo mi tak docela příjemné chytit ho za ruku, ale když na mě zavrčel, bezmyšlenkovitě jsem ji vtiskla do jeho. Po chvíli, kdy jsme se přemístili, mě zaplavilo teplo a vůně ohně v krbu a tak jsem se rozhlédla kolem, abych byla trochu v obraze.

,,Tak jste dostali mou sovu," otočil se k nám Brumbál, který dosud neklidně stál vedle bidýlka Fawkese. Natáhla jsem se a pohladila fénixe po hlavě, zatímco jsem uvažovala, jestli má Moody volné přemisťování do Bradavic neustále nebo jen výjimečně.

,,Sice ne všichni, ale alespoň jeden z nás," zamrmlala jsem, když nás bystrozor kouzlem usušil. Utrousil jakousi vzteklou poznámku zpět.

,,V tom případě je mi líto, že se k tobě má zpráva nedostala zavčas, Colette," Brumbál se potměšile pousmál. ,,Věc se má tak, ohledně temných časů a války, potřebuju, abyste v sedmých ročnících všech kolejí udělali přednášku o tom, jak se věci mají a jak se budou moci ochránit."

Zůstala jsem na něj vyděšeně a zároveň bezmocně zírat. Sotva jsem sama dostudovala a hned mám dělat přednášky o životě tam venku? ,,Pane profesore, obávám se, že nemám dost zkušeností," prohlásila jsem mírně.

V ten moment jsem dostala od Moodyho perdu do zad, jež mi vyrazila dech a málem snad zlomila páteř. ,,Ona vtipkuje. Ovšemže s radostí ty haranty trochu postrašíme, viď, Colette? Obzvlášť po smrti Fleamonta s Euphemií."

,,Ty dva tady nevytahuj, ty zmetku," procedila jsem mezi zuby, ale pak jsem nasadila úsměv a pohled zvedla k řediteli. ,,Alastor má pravdu, moc rádi něco popovídáme."

,,Za deset minut vás všichni studenti sedmých ročníků očekávají ve Velké síni, protože původně měl přijít jen Alastor, s tebou, Colette, se do poslední chvíle nepočítalo," Brumbálův úsměv sílil. ,,Neciť se proto prosím nesvá, když budou překvapeni tvou přítomností."

,,Samozřejmě," souhlasila jsem a nechala se vyvést ven z místnosti a chrličem na chodbu. Takhle liduprázdné Bradavice jsem si nepamatovala. Bejvávalo to prosluněné místo plné smíchu, avšak teď tu byla temnota a zima. To, co tu po nás zbylo.

Obrazy si zakrývaly oči, když mě viděly jít po chodbách a varovaly své druhy na následujících zdech.

Jen co jsme vešli do Síně, desítky hlasů umlkly a vyšuměly, stejně jako desítky jejich majitelů se na nás otočily. Když jsem za sebou, Alastorem a Brumbálem?s zavřela a nastavila svou tvář světlu, které pronikalo okny, ozvalo se pár šokovaných zalapání po dechu. A to mě mnoho znalo jen z titulků Denního věštce.