Stella || HP fanfiction

7. Nenech je vyrůst

,,Netvrďte mi, že s těmi bombami hnojůvky a špedlíky v mém kabinetu, plus tím hadem, který vážně nevím, co tam dělal, nemáte nic společného."

McGonagallová na nás upřela přísný pohled. Tedy hlavně na mě, protože, jak se zdálo, na ty čtyři pitomce vedle mě už se jala být zvyklá. Remus vydal jakýsi chrčivý zvuk na naši obhajobu, jenž však nezabral a Peter na ni pomrkával.

Sirius se přihlásil. ,,Víte, paní profesorko," na chvíli se zasekl a sjel nás očima. ,,To byla Aiellová!" Vykřikl a já zalapala po dechu. Vlasy mi zrudly a já, namísto rozumné reakce, po něm hodila knížku.

,,To teda nebyla!" Odporovala mu s nafouknutými tvářemi a periferním pohledem jsem viděla, že se zbytek Pobertů snaží nenápadně utéct.

,,Tak a dost! Okamžitě se vraťte, ještě jsem s vámi neskončila!" Zakřičela profesorka a James svěsil hlavu. Došlo mi, že na tuhle ženskou budu muset jiným způsobem.

Na všechny jsem mrkla. ,,Pánové, je čas zahájit únikový plán číslo devět šestnáct pomlčka b, hranatý sloupec dvacet čtyři, podtržený odstavec osmnáct, zvýrazněný text dvanáct, citovaná část označená písmenem f, sekce čtyři-devadesát-deset-devět-zaporný děleno osm-"

Pobertové se mínili udusit smíchy, když mě McGonagallová utnula a sjela si mě nechápavým pohledem. ,,O co se to snažíte, slečno Aiellová?" Zeptala se a já se vítězoslavnýma očima podívala na kluky, kteří sprintovali pryč.

Zamrkala jsem. ,,Odvrátit pozornost." Zeširoka jsem se usmála a rozběhla se ve stejném směru. Stejně jako ostatní jsem se ale zastavila za dveřmi a chvíli poslouchala Minervin názor.

,,Co tu stále děláte, Siriusi?" Chudák se zdála vyvedena z míry. Nedobrovolně jsem vybuchla smíchy, když jsem si představila Blacka, jak se s povzdechem a prohrábnutím vlasů opírá o lavici a vrhá na McGonagallovou různorodé pohledy.

,,Konečně jsem se rozhodl zamyslet se nad smyslem toho, proč vlastně žijeme a nad všemi svými hříchy, které jsem spáchal," vzdychal a já musela smích dusit rukávem. James byl stejně jako já úplně rudý v obličeji. Profesorka mlčela. ,,A taky mě Aiellová přilepila k židli."

Jaksepatří jsem si s ostatními plácla a rozešli jsme se pryč. Nebyli jsme ale zas tak daleko, abych neslyšela mrmlání McGonagallové, neboť hadi mají skvělý sluch a já jsem člověk, jenž by o tom měl něco vědět.

,,Merline, nikdy je nenechej vyrůst."

V těch slovech jsem cítila úsměv a tak jsem ho oplatila, ale s nikým se o to nepodělila. ,,Stello," šťouchl do mě Peter. ,,Ty jsi číslo."

,,Děkujeme za záchranu, má paní. Prcku, bez tebe bychom schytali minimálně trest, tudíž máš vzácný dík od samotných Pobertů," prohlásil James hlubokým hlasem a políbil mě na hřbet ruky, jako bych byla nějaká lady. Možná vlastně jsem.

Byla by to vskutku krásná chvilka, kdybych se s někým nesrazila a neskončila na zemi. Před očima se mi na chvíli zatmělo, a já netušila, kolik je hodin nebo kde jsem. Tam kdesi uvnitř, v podvědomí, mi vířila spleť obličejů a než jsem si je stihla všechny prohlédnout, byly pryč a James mě stavěl na nohy.

,,Vypadněte, hadi, tady nemáte co dělat!" Prskal zlostí a mně chvíli trvalo, než mi došlo, jaké hady myslí a to už jsem se setkala s pohledy Averyho, Rosiera, dvou neznámých kluků a Blacka mladšího. Ten vypadal, že právě vytřel podlahu, tudíž to musel být on, kdo mě srazil.

,,Naopak. On," Rosier ukázal na Reguluse, ,,je prefekt a ona," teď se jeho chladné oči setkaly s mými, ,,je jen kurva, která ho srazila k zemi, jako by jí to tu patřilo."