Stella || HP fanfiction

39. Zhasnuto, rozsvíceno

Cítila jsem se, jako když mi bylo patnáct. Absolutní nechuť k tomu, vůbec pokračovat v čemkoliv, mě provázela dalších pár týdnů. Byla jsem ztracená, ztracená sama v sobě. Toužila jsem po tom všechno zahodit a vzdát. Nic jsem necítila - a to byl ten problém. Lidé vždy potřebovali k životu city.

Mívala jsem chvíle, kdy se mi hroutil svět. Tahle se zapsala do mojí mysli. Do vědomí i podvědomí, moje noční můry se stupňovaly to takových výšin, že jsem si při nich dokázala i ublížit, aniž bych cokoliv věděla. Budila jsem se s modřinami nejen na těle, ale i na duši.

Ale to nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo, koukat se sama sobě do tváře v zrcadle, na své tělo, plné modřin a dotyků Rabastana Lestrange.

Sirius nebyl jediný, kdo zuřil, když se dozvěděl, co se toho únorového večera odehrálo. Byla jsem svědkem toho, jak William málem zabil našeho společného nejlepšího přítele, jen proto, že mě nechal samotnou. Že mě opustil. Přestože jsem si za to mohla sama.

Začala jsem vynechávat schůze Smrtijedů, až jsem se tam objevila jen zřídkakdy. Nedokázala jsem se koukat na ten posměšný výraz nejen Rabastana, ale i všech ostatních, Elladory Nottové především. Tom Riddle mi taky ovšem párkrát ublížil za to, že jsem jen prachsprostá děvka. 

Neměla jsem důvod dělat cokoliv, co čehož jsem byla ještě před pár týdny tolik zapálená. Někde vzadu v hlavě jsem měla zasuto vědomí, že musím pokračovat, ale už ve mně zbýval jen kousek toho milovanýho života, po kterým jsem tak zatraceně toužila.

,,Musíš víc jíst, Lett," prohlásil William, když jsme mířili na schůzku Řádu. Zvedla jsem k němu krví podlité, propadlé oči, a on sebou škubl, jako by ho pohled na mě bolel. Tak nějak jsem si zvykla na dva typy pohledů; lítostný a zhnusený. Ten především. Ale Will nepatřil ani k jednomu z nich, koukal na mě, jako na... jeho Colette. ,,A taky.. víc spát."

,,Je mi fajn," odbyla jsem ho jednoduše a doufala, že mě pro jednou nechá na pokoji. Nepotřebovala jsem ničí společnost, ani těch démonů v mé hlavě. Will nás schválně přemístil o kus dál, abychom si stihli pročistit hlavu, než se opět setkáme s ostatními. Vím co tím myslel; abych si já pročistila hlavu.

,,Jsi na tom hůř jak Nathan," podotkl tiše. 

Střelila jsem k němu pohledem. ,,A ty se mi sakra divíš?"

,,Ne, to rozhodně ne," zvedl ruce do vzduchu. Nemohla jsem se na Nata zlobit, když to nebyla jeho vina, ale kdyby ještě chvíli zůstal, nic z toho by se nestalo. ,,Hele, já vím, jak ti je..."

,,Ne, ty nevíš, jak mi je!" vybuchla jsem a zakryla si ruce, když se do mě opřel vítr. Will si instinktivně svlékl kabát a přehodil mi ho přes ramena - od chvíle, kdy jsem ho viděla poprvé, dospěl. A nemyslím ten večírek pro vrchnost, myslím moment, kdy jsem ho uviděla doopravdy: když se objevil ve chvíli, kdy jsem ho potřebovala. 

,,Máš pravdu," zašeptal. ,,Máš pravdu, nemám tušení."

Zastavila jsem a objala ho, což jsem neprovedla už poměrně dlouhou dobu. Překvapeně kolem mě obmotal paže a nevědomky tak skryl před větrem, jenž se na tomto místě točil dokola a nevěděl, kudy kam. 

,,Lidi!" ozval se směrem od sídla tenký hlas a pak dusot těžkých bot. Otočila jsem se na Katrinity, která se k nám řítila tak rychle, jak mohla, přičemž ještě mávala rukou na pozdrav a zároveň se usmívala. Její úsměv vždy rozsvítil den. 

,,Ahoj, Colette," letmo mě objala. Sahala mi sotva po krk, nad čímž jsem se trochu pousmála. ,,Co tu děláte? Schůze už začala," nakrčila obočí a sjela si mě od hlavy až k patě. ,,Moc ti to sluší, Leto. I tobě, Williame," usmála se a můj havraní přítel na ni mrknul.