Stella || HP fanfiction

18. Hledá

Leden pokračoval, ale ne v tempu, které by si kdokoliv z nás přál. Útoků přibývalo, moje sny se horšily a já na ně začínala pokládat větší význam než jen výplod mé fantazie, zároveň i Denní věštec psal delší a delší články o lidech - ať kouzelnících nebo mudlech -, co byli zabiti.

Nikdy tam však nebyly jména vraha, možná maximálně pseudonym Pán zla. Mravenčilo mě, vždyť to byl Tom Riddle.

Dny jsem trávila obklopená učebnicemi, neb OVCE byly za dveřmi a já se pořád cítila, jako bych měla prázdnou hlavu. James se stal adoptivním otcem několika páťáků, jež pořád dokola zkoušel a podporoval, poněvadž nestrpěl pohled na jejich ztrápené a vyděšené obličeje. 

Každý z nás si vlastně našel zaměstnání. Já doučovala nitrobranu, Sirius vymetal kumbály, Lily byla dnem i nocí v knihovně, Marlene se snažila natlouct nějaké informace ke zkouškám do hlav svých mladších bratrů, Remus býval zavřený v pokoji, Dorcas jakbysmet a Peter, toho jsem vídala jen občas, nejspíš mizel krást jídlo.

Udělala jsem poslední přemet a s provedeným pukrletem jsem seskočila z kolejního stolu dolů. ,,Komediantko," odfrkl si James jen proto, že se jednalo o pro něj prohranou sázku. Posadila jsem a se a on mi do ruky vtiskl čokoládovou žabku, kterou jsem rozdělala a povzdechla si.

,,Phineas Nigellus Black," přejela jsem po kartičce, kde na místě portrétu zela černota. ,,Toho mám a navíc, Blackův prapraděda je nic moc. Nemáš na výměnu?" Vyloupla jsem na něj štěněcí oči, ale on prostě zavrtěl hlavou. ,,Co ti přelítlo přes nos?"

,,Lily odmítla moje rande," nafoukl tváře a opřel si hlavu o ruku. Mezi nimi to bylo vratké, Lily si nebyla ohledně něj jistá a James nevěřil, že by se do něj mohla po tom všem zamilovat. Povzdechla jsem si a opřela si hlavu stejně jako on.

Pročísla jsem mu prsty vlasy. ,,Miluje tě, Dvanácteráku," zašeptala jsem a do pusy si nacpala zbytek toastu, políbila ho na tvář - za to na mě znechuceně nakrčil nos, do nějž jsem ho cvrnkla - a rozešla se dvouhodinovku lektvarů. Věděla jsem, že on si musí srovnat myšlenky a k tomu mě nepotřebuje.

Šla jsem chodbou a zvesela si broukala nějakou melodii. Cítila jsem se jako sníh v létě, jako něco navíc, ale nějak jsem postrádala touhu se tím zaobírat. Jen tak ze srandy jsem lusknutím prstů zhasla jednu pochodeň a když jsem ji zase nechala rozhořet, na konci chodby za mými zády stál Sirius Black. 

To samo o sobě bylo matoucí. V hlavě se mi rozvířily myšlenky stejně jako moje vlasy, když jsem se na něj otočila. Z místa se ke mně rázným krokem rozešel, rty zkroucené do nenávistného úšklebku, ale kvůli jeho - mnou obarveným - růžovým vlasům ho nešlo brát vážně.

Málem jsem se rozesmála, ale pak jsem se na patě otočila a poklusem jsem si razila cestu do třídy. Sirius prodloužil krok a pak se dal do běhu, kvůli čemuž jsem začala sprintovat. Nechtěla jsem ani za nic mluvit s naštvaným Blackem.

Zapištěla jsem, když už mě skoro měl, a vpadla do třídy, a jelikož jsem neměla čas vymyslet únikovou strategii, běžela jsem za prvním člověkem, k němuž mě nohy zanesly. Regulus se nezdál být moc nadšený, když jsem se schovala za jeho záda.

Lapala jsem po dechu. ,,Zachraň mě! Zachraň mě!"

Do třídy zrovna vtrhl jeho bratr, jenž se zuřivě rozhlížel po mé maličkosti a když mě uviděl za Regem, doufala jsem, že to vzdá a půjde si sednout, ale zjevně jsem ho podcenila. Rozešel se k nám a rukama se opřel o lavici, až se mu všechny šlachy na pažích napjaly. Úplně normálně jsem si sedla vedle mladšího Blacka na volné místo.