Stella || HP fanfiction

3. Zelené duhovky

Poprvé za několik let se mi v noci nezdál žádný sen. 

Většinou jsem se budila s křikem a to byl důvod, proč děti v sirotčinci chodily spát s klapkami na uši. Zdály se vážně zvláštní sny a někdy jsem měla pocit, jako by je viděla jeho očima, ale pak jsem nad tím mávla rukou, protože z nočních můr jsem nikdy nic nevyvozovala. 

Bylo půl čtvrté v noci, když jsem se úplně tiše probudila. Dívky v pokoji spokojeně oddechovaly a já chvíli ležela s očima zavřenýma, než mi došlo, že už neusnu. Posadila jsem se a pohledem sjela Tequilu, která na mě shlížela velkýma očima. 

Kéž bych měla komu poslat dopis.

Natáhla jsem se pro svůj svetr, jehož jsem si přetáhla přes hlavu a zasyčela jsem, když se moje prsty u nohou setkaly s ledovou zemí. Neměla jsem papuče a do bot se mi nechtělo. Tiše jsem se rozešla s hůlkou v ruce ven z pokoje a i na chodbu, když se mi podařilo Buclaté dámě vysvětlit, proč ji budím.

Moje tiché kroky vedly podél studených zdí hradu a většinou jsem na konci chodby zahýbala doleva, jen jedinkrát jsem zahnula doleva a téměř jsem se srazila se školníkem Filchem. Přísahám, že jsme se nikdy v životě tolik nelekla, jako právě jeho. 

Zaječela jsem, otočila jsem se a dala se na útěk. Okamžitě se rozběhl za mnou, u čehož na mě něco řval, ale já přes vítr v tvářích nic neslyšela. Proběhla jsem snad půlku hradu, když jsem zahnula do jedné z tenkých uliček a s někým se srazila.

,,Sakra práce, já se toho zavšiveného idiota nezbavím a teď ještě srážka s nějakým prefektem. Že já dnes v noci někam lezla," mrmlala jsem si spíš pro sebe, když jsem se rychle sbírala ze země a neuvědomovala si, že jsem v afektu přepnula do francouzštiny. 

Oprášila jsem si svetr a chtěla pokračovat v útěku, ale zastavila mě teplá dlaň na mém předloktí. Podívala jsem se vzhůru na chlapce, který už se taky zvedl a hlasitě jsem polkla, když mi naplno došlo, že je to nějaký prefekt. 

,,Co tady děláš?" Zašeptal tak trochu vyděšeně, starostlivě a jedovatě v jednom. Jediném co jsem viděla, byly jeho zelené oči, trochu přimhouřené kvůli mračení. ,,Někdo tě načapá a já v tom nechci jet taky!"

,,Tak v tom případě je asi zbytečné žádat tě o pomoc, když už mě evidentně někdo načapal," odsekla jsem a snažila se mu vysmeknout, když jsem uslyšela Filchovy kroky. Chlapec nejspíš pochopil, protože se zhluboka nadechl a protočil mechové oči.

,,Měl bych tě nahlásit.. Ale pojď," místo předloktí mě chytil za dlaň a rozběhl se chodbou dál. Netušila jsem, kdo to je nebo z jaké je koleje, ale běžela jsem za ním, protože mi vážně šlo o život. Vystoupali jsme několikery schody, než jsme se zastavili na nějaké věži, kde za zábradlím byly celé pozemky Bradavic.

Měsíční světlo nás oba ozářilo, on přimrzl na místě a s uvědoměním rychle pustil mou dlaň. Poznala jsem v něm toho kluka, který na mě včera večer koukal od Zmijozelského stolu a s vykulenýma očima začala couvat. ,,To jsi ty," poznamenal ohromeně, ale já se ho z nejasného důvodu bála. Protože co Zmijozel, to smrtijed. A já se příliš bála svého bratra.

,,Regulus Arcturus Black," zašeptala jsem a natiskla se pasem a zábradlí, za nímž byla už jen temná prázdnota. Povedený zmijozelský syn Blackových. Koukal se na mě jako na něco zvláštního, sjížděl si mě očima a já se pousmála, když jsem slyšela, jak Filch někde dole nadává.

Místo, aby se mě zeptal, jak ho znám - sama jsem to nevěděla - se podíval na moje nohy. ,,Jsi bosá," vydechl a já nakrčila obočí, když mi došlo, že mi po tvářích stékají slzy. Tak ten si o mně musel myslet, že jsem naprosto ujetá.