Stella || HP fanfiction

20. Bratři

,,Míchej, míchej, míchej," povzbuzoval mě tiše Regulus a zvláštně pohyboval rukama. Mně po spáncích stékaly krůpěje potu kvůli teplu sálajícímu z kotlíku, ale ignorovala jsem je a míchala pořád dokola. ,,Jestli to nestihneme -"

,,- Já uškrtím tebe!" dokončila jsem jeho myšlenku, ale přenesla ji na něj. Nafoukl tváře a chvíli se kabonil, než zase přešel do toho svého obvyklého Blackovského pohledu a prohlížel si můj obličej. ,,Tenhle lektvar je k ničemu, v zadání ani není to neustálý míchání, ale princ je přesvědčen, že to tak má být."

Koutek úst mu cukl vzhůru. ,,Věř mi trošku."

,,Není lehký," odvětila jsem a po očku kontrolovala, že nedělá nic. ,,Regulusi, vysyp tam ten kořen Asfodelu, myslím, že už je složení dobré."

Věděla jsem, že náš tichý a hádavý rozhovor poslouchá patrně celá třída i Křiklan. Jen Sirius seděl na židli a se založenýma rukama na prsou neposlouchal ani Dorcas, která do něj hučela, ať rozdrtí ten kořen. Vivienne Priceová na nás občas házela ne moc pěkné pohledy.

,,Regu?" šeptla jsem a on trhnul hlavou směrem ke mně, až jsme se málem srazili obličeji. Trošku si odkašlal a povolil si kravatu. ,,Vivienne se na mě fakt hnusně kouká. Chodíte spolu?"

Regulus Black si znovu odkašlal, pak zakroutil hlavou, hned nato přikývl a pak pokrčil rameny. 

Uchechtla jsem se. ,,Chápu. A ty ji miluješ?" vyplácla jsem špičku jazyka a on mě přetáhl učebnicí po hlavě, tak, aby to ale nebolelo, neb si zjevně pořád myslel, že jsem z nejtenčího skla a že se po nejmenším nárazu rozbiju a moje střepy už nikdy neposbírá.

,,Ne," zašeptal ještě tišeji než předtím já a dramaticky se chytil za srdce. ,,Zemřu nemilován." V ten moment mi divně hrklo v žaludku. Zasmála jsem se.

,,Ale nějaká holka se ti líbit musí, není tomu tak?" provokovala jsem dál a nevědomky mu palcem dělala kolečka na paži. Nechtěla jsem mu to dělat, nechtěla jsem ho uvádět do rozpaků, ale v tuhle chvíli byla výmluva na původ a krev nejlepší varianta. Bylo to instinktivní. Byla jsem lovec.

Podíval se na mě tak zvláštně mně došlo, že mi zase svítí vlasy. Byla to shoda náhod, nechtěla jsem, aby to věděl. A náš kotlík s lektvarem vybuchl. 

,,Merline!" vykřikl Horácio Křiklan a spěchal k nám, zatímco my jsme se jen opařeně koukali na sežehnutý strop. ,,Co jste u všech vševědoucích mudrců dělali? Srážím Zmijozelu i Nebelvíru patnáct bodů!" lehce praštil pěstí do lavice a všechno spravil do pořádku.

Regulus měl černé tváře a rozcuchané vlasy a já musela vypadat ještě líp. ,,Tak a jsem mrtvej," zamumlal a já viděla, jak se na nás jeho spolubydlící William kření. Rosier s Bartym Skrkem, dalším klukem z hadí koleje, ho naopak spaloval pohledem. 

,,Blacku," začala jsem a rty mi škubaly do úsměvu. ,,Říkala jsem, ať tam přidáš ten kořen Asfodelu!" Regulus rty naznačil němé ou a rukou si promnul zátylek, Křiklan na nás dva jen zíral, div mu brada nepadala ke kotníkům. Byl zjevně zvyklý na trošku jinou Blackovskou výsost.

Zvednul se na nohy ve stejnou chvíli jako já, profesor za námi ještě něco křičel, ale mně to bylo jedno. Běžela jsem za Regulusem, za vždy ledovým prefektem, jenž se teď smál a snažil se utéct před tím pomyslným uškrcením, které jsem mu slíbila. Oba jsme měli tváře od popela a museli jsme pro přihlížející vypadat jako dvojice bláznů.

Nikdy mi víc nepřipomínal Siriuse, nikdy. Byl jeho zrcadlo s jinými přednostmi, ale uvnitř byl stejný.

Vběhl do nějaké umývárny v druhém patře a já za ním. Na prahu se ale zastavil, jako by si uvědomil, že tohle je dívčí toaleta a začal couvat, čímž vrazil do mě. ,,Co? Nikdo tu není," zasmála jsem se a pohlédla do jeho náhle bledého obličeje.