Stella || HP fanfiction

28. Tajná přání

Reguluse to mile i nemile překvapilo.
Bylo zvláštní, že ji svým zaprodáním nerozplakal a že nad ním nezlomila hůl už ve chvíli, kdy na to její mysl došla. Že i nadále dělala jako by nic, snažila se ho rozesmát, byla jiná než ostatní dívky a to byl asi důvod, proč té Nebelvírce s hadím srdcem Regulus propadl.

Třásly se mu nad pergamenem ruce a ten první musel vyhodit, protože ho zmáčel slzami. Rozloučili se už před pár hodinami a on té doby Reg seděl nad stolem a litoval sám sebe, jako by všichni v jeho pokoji už nespali. Možná litoval ji; ale spíš sebe, neboť polibek jako ten dnešní už nikdy nezažije. Nikdy už nebude tak čistý.

Jediné, s čím ve svém dopisu souhlasil, byl jeho podpis, jasně hlásající: R.A.B.

,,Je mi to líto, Colette," zašeptal, když si lehl do postele. ,,Buď se k nám přidej nebo zemři." Musel přiznat, že v jeho mysli zněla ta slov líp, než když se je odvážil vyslovit. ,,Neumírej," dodal do temnoty pokoje a rozhodl se odplout od všeho špatného ke svým ještě horším nočním můrám.

-

Duben rozkvetl v květen, deštivé počasí vystřídalo nádherné jaro, ale já měla pocit, že si ho nemůžu užít dostatečně, neb znamenal jediné - pro páté ročníky NKÚ, a pro sedmé dlouho očekávané OVCE, zkoušky plné stresu a utrpení jako u mudlů cosi s názvem maturita.

I tak mi přišlo, že tenhle ročník utekl na můj vkus až příliš rychle. Byly v něm žertíky, večírky, sranda, malé lásky, ale i nezodpovězené záhady, slzy a bolest. Chodila jsem do knihovny, četla knihy, učila se, připravovala se na konec a když ten konec pozvolna nastával, vlastně jsem na něj nebyla nachystaná ani trošku.

Jeden rok v Bradavicích je sakramensky málo.

Seděla jsem s Regulusem na trávě a sledovala testrály. Dělili jsme se o muffin z kuchyně, neboť skřítkům došly zásoby zrovna těchto milovaných košíčků, ale zároveň mě měli až moc rádi, aby mi nedali alespoň jeden. Nepotřebovali jsme spolu s hadím princem mluvit a zdárně jsme si rozuměli.

,,Nemůžu uvěřit, že už bude konec," řekla jsem asi po deseti minutách, nespouštěje zrak z těch zvláštních stvoření, které mohl vidět jen svědek něčí smrti. ,,Já toho přitom mám ještě tolik co říct."

Když jsem mu položila hlavu na rameno, zrudnul jako rajče. Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. ,,Neboj. Jen rok a můžeme se vidět znovu," dostal ze sebe přiškrceně, jako by to vůbec nebyla pravda. Jeho odrostlé vlasy mě šimraly na tváři, jako paprsky slunce zapadajícího za lesem.

,,Lžeš," zahuhňala jsem s plnou pusou čokoládového muffinu a podala mu to, co z něj zbylo. Byla to jen takové malá chvilka mezi Smtijedem a krvezrádkyní, dvou, kteří by spolu ani neměli mluvit, a přesto... ,,Už nikdy se nebudeme moct vidět jako teď. Tohle končí, Regulusi Arcturusi."

,,A jaký je problém?" zeptal se na dost naivní otázku.

,,Nechci, aby to skončilo."

Pak jsem se ale uchechtla a chytila ho za ruku. ,,Ale úsměv z tváře mi jen tak něco nesmaže. Měli bychom zapracovat na tom tvým," odsunula jsem se, abych se k němu posadila čelem. Na konci hůlky jsem vykouzlila jiskru, která mi zapálila cigaretu. ,,Regulusi Arcturusi, co když jsem to, co Pán zla hledá?" široce jsem se zakřenila.

,,To, co hledá?" ztišil hlas z tichého na téměř neslyšný, až jsem se musela nahnout, abych ho slyšela. Všechno šlo podle mého plánu.

Přikývla jsem. ,,Přesně. Pochop, já nejsem proti němu, já jen doteď nedokázala jeho názory správně... pochopit," zamyšleně jsem se zahleděla na oblohu a její modř poskvrnila šedým kouřem z mých plic. Blbej zlozvyk. ,,Sympatizuji s tím, světu by měli vládnout kouzelníci."