Flekatá cizinka

37. Kapitola

     Gepardka se ustaraně podívala k místu, kde tušila tábor toulavých koček.
      Bylo to už několik týdnů od doby, kdy se se Stmíváním pohádali kvůli pokusu o vraždu Černotlapky.
     Gepardka si smutně povzdechla.
     Nedávalo to smysl...
     Pak se překvapeně nadchla a přiložila si packu na tlamičku, aby nahlas nemňoukla.
     To snad ne.
     Ty stopy vedly za tábor!
     V tu chvíli se jí všechno v hlavě spojilo a vyjasnilo.
     Ten, kdo to udělal...!
     Lvíčka říkala, že Černotlapku viděla odcházet. To znamená že Černotlapka se nevytratila, ale viditelně odešla - hlavním vchodem.
     Dá se předpokládat, že šla rovně do lesa, protože kdyby chtěla jít za tábor, tak prostě zmizí jedním z zadních východů. Nemohla vycházet hlavním vchodem jenom naoko, protože to by postrádalo smysl - kdyby chtěla vyšetřovat tajně, neptá už se Lvíčky.
      Takže musely patřit vrahovi!
      Jenže Stmívání byl dopoledne na lovu a to ještě nemohl nic udělat, když se Černotlapka vrátila v pořádku... Musel by dojít do tábora a pak se vydat za ní. To by ale možná vyšel jedním z zadních vchodů on, nebo by tábor obešel celý!
     Každopádně by ale šel stejným směrem, jako ona.
     Opačným, než byly ty stopy...
     Pokud by Černotlapku zabil, musel by dál pokračovat stejným směrem do lesa a nějak očistit krev, aby se tam setkal s ní, s Gepardkou.
     Kolem tábora to nemohl stihnout.
     Stmívání to neudělal!
     Ačkoliv si to nepřiznávala, její mysl zaplavilo štěstí a úleva. Udělal to někdo jiný, Stmívání se Černotlapku nepokusil zabít... Ta věta jí dodoala novou energii a zvedla už nějakou dobu melancholicku náladu. 
     Úlevně se usmála.
     Pak se znovu ponořila do myšlenek.
     Za tábor nechodilo moc koček, takže to byla docela bezpečná cesta, pokud jste nechtěli být viděni.
    Takže kdo by se asi mohl vracet tudy?
     Nadechla se.
     Deštovák.

🐾

     Gepardka šla po cestě lesem a rozhlížela se. Pak se zastavila, aby si na chvíli oddechla.
     Na mítinku vedle ní vešel Stmívání. Obešel ji.
     "Už tu to došlo, nemýlím se?" zeptal se s trochou odtažitosti.
     Gepardka ho překvapeně sledovala.
     Cítila se provinile a vybavila si všechny věci, které se staly.
     "Omlouvám se." vyhrkla najednou. "Měla jsem ti věřit. Byla jsme vyděšená a cítila jsem se strašně, ale udělala jsme chybu!
    Chci to společně napravit jako vždycky, Stmívání. Měl jsi pravdu a já ne. Mrzí mě, že jsem tě zranila."
    Stmívání si uraženě odfrkl. "Mrzí mě?" pronesl. "Nechci tvoje předstírání, že jsme přátelé!"
     "Nikdy jsi mě nebrala jako sobě rovného. 'Spolupracuje se mnou jenom proto, že si chce zachránit krk. Nic ke mě necítí.' To bylo to co sis myslela. Ale ty jsi dělala to samé, mám pravdu?" zavrčel.
    V hlavě se mu ozvaly hlasy.
    "Nejsi jako já! Jsi vrah!"
    "Přestaň předstírat, že jsi něco víc."
    "Nejsi a nikdy nebudeš."
    Stmívání si povzdechl a sklonil pohled jinam. Pak se zase podíval jejím směrem.
    "Víš, možná nemůžeme být přátelé." nadhodil temně. "Možná, že ty jsi nakonec ten zrádce a hlavně pokrytec!"
    "Poslouchej mě prosím!" vyhrkla zoufale.
    "Poslouchám." odsekl klidněji, napůl dotčeně. Jakoby její omluva nemohla nic změnit, ale zároveň jakoby ji možná chtěl v duchu slyšet.
    Gepardka se smutně povzdechla. "Já vím... Chovala jsme se špatně a nedá se to omluvit. V jednom jsi ale
pravdu neměl. Pravda je, že se mi v tu chvíli zhroutil celý svět. Nebylo to jenom proto, že jsem všechno nedomyslela a že jsem tomu nezabránila, nezachránila Černotlapku-" zvedla hlavu.
    "- byla jsem vyděšená, že kočka, na které mi tolik záleželo by toho byla schopná. Prosil jsi mě, ať ti věřím, takže teď prosím já tebe."
     Gepardka se přátelsky usmála.
    "Skoro jsme to zvládli, co?  Vím že to, co se stalo Černotlapkce nebyla tvoje vina.
     A já věřím, že to zvládneme, že vyhrajeme. Vím, že ti na mě záleží a vím, jakkoli to popíráš, že ti záleží i na Černotlapce." řekla nadějně.
    "Myslím... že nakonec jsi jako já. Prosím, nechci proti tobě bojovat... Stmívání, jsi můj přítel a mám tě ráda. Odpusť mi, jestli chceš.
    Ale udělám cokoliv, abych ti pomohla Temného zastavit."
    Stmívání se překvapeně nadechl a zadíval se k zemi.
    Nakonec se zkroušeně usmál.
    "Taky se omlouvám. Řekl jsem ti věci, které k tobě nebyly zrovna hezké... " odmlčel se a zamračeně pokračoval. "A všechny ty útoky na hlídky, kterým jsem nezabránil a věci, které jsem pokazil a udělal... Prostě je mi to líto."
     Gepardka se usmála a Stmívání se narovnal a podíval se jí do očí.
     "Každopádně, teď není čas na osobní problémy. Proto jsem přišel. Zítřejší večer na nás zaútočí Temný měsíc a my to zvrátíme!"
 
   "Takže velitel toulavých koček alias velitel vesnických Temný měsíc nás chce oslabit útoky a pak na nás finálně zaútočit." řekla zamračeně Gepardka a načrtla drápkem mapu jejich území do hlíny.
     "Asi tak." řekl Stmívání. Bylo slunečné odpoledne a seděli v odlehlé části tábora, noc po tom co se setali z Deštovákem.
     "Jak přesně to plánuješ sabotovat?" odtušila zaujatě.
     "O to jde." ušklíbl se nadšeně.
      "Za vším stojí Temný měsíc, takže to na něm záleží, co nepřátelé udělají." řekl Stmívání. "Možnost připravit se na bitvu neexistuje. Musíme to stihnout předtím."
      "Ale jak? Máme jen jednu šanci a Temný se nikdy nevzdá. A pokud zjistí, že už nejsi užitečný, ale naopak, tak útok okamžitě urychlí." poznamenala zamyšleně Gepardka.
      "Právě." odtušil zamračeně a plánoval. "A nemůžu ho ani zabít, čímž by jsme ho měli z krku.  Místo setkávání je poměrně blízko hranic a tudíž i jejich táboru - pokud by jsme na něj zaútočili je tu pravděpodobné, že se ocitneme tam, kde má výhodu. Teď navíc dochází čas k termínu, kdy na nás chce zaútočit, takže posílá často Deštováka místo sebe." shrnul bezcitně.
       Ne, že bych truchlila, kdyby se Deštovákovi stala smrtelná nehoda, pomyslela si Gepardka.
      "A i když bych v tom jinak nikomu nebránil, přímo jeho smrt by nám nepomohla. Vedení by převzal Deštovák." 
      "Navíc bych se zabíjení rád vyhnul." dodal.
      Gepardka se na něj zaujatě podívala. "Takže jak chceš změnit pravidla?"
      Stmívání se vzrušeně ušklíbl.
      "Toulavé kočky jsou jako krysy. Pracují pro něj protože jim slíbil, že se s nimi bude dělit o naše území a nechává je lovit na svém. Ale jakmile se začne potápět, nebudou ho z toho tahat. Necítí k němu loajalitu víc než já."
     Flekatá válečnice se začala chytat.
     Takže tohle je to slabé místo...
    "Chceš je od něj oddělit. Bez jejich pomoci už nebude mít výhodu a i ani páku, kdyby se jeho klan nechtěl nechat přesvědčit."
     "Nejen to." usmál se zapáleně Stmívání nad svým záměrem. "Nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Takže co kdybys je dokázala přesvědčit, že se mu nedá věřit?"