Flekatá cizinka

8.Kapitola

    Vůně lesa a studené kapky rosy. Kromě občasného šelestění a zašustění se tu rozlehalo příjemné a osvěžující ticho, ale hvězdný klan vrhal na vlhké listí přes koruny stromů dostatek světla.
   Uvolněně se usmála.
   Užívala si tuhle noční procházku. Ticho a tma byli tak příjemné a očisťující... I přesto pozorovala ovšem zvědavě každou maličkou část svého nového domova.
   Tlapky bude mít za chvilku zcela mokré, napadlo ji.
   Pak najednou, něco jí vyvstalo na mysli.

   Čerstvý vzduch, listí. Známý, ale rozrušený hlas.
   "Musíme to skusit! Je lepší litovat toho, co jsme udělali, než toho co ne!"
   "Na což nám možná nezbude moc času..." cítila jak jí rychle tepe srdce.
    Listí, slunce, hlas, a... a a!

   Nic...
   Pořád šlyšela zběsilý tloukot.
   Chvilku jí trvalo, než se uklidnila.
   Tohle bylo všechno, co se jí vybavil. Jen tohle, tyhle slova.
    Její vzpomínka.
    Ta věta... Co znamenala? Je lepší se nenávidět se za to, že jsme něco udělali, než litovat toho, že jsme neudělali nic... My...
    Byl den a bylo tam listí, takže to  nejspíš nebylo v době bezlistí. Ten hlas znala, což potvrzuje verzi, že se  minimálně stýkala s nějakými kočkami, než na ně zapomněla, snažila si to ujasnit a zjistit z toho co nejvíc věcí.
    Ale co museli společně udělat? Ztoho okamžiku si nedokázala vybavit úplně všechno, ať se sebevíc snažila. Nezbývalo nám moc času takže... Takže...
    Je spoustu věcí které se musí vyřešit hned a k její smůle ji nenapadlalo, jak se dozvědět, která z možností to je.
    Rozhlédla se ve tmě, jako by jí něco mohlo vrátit další vzpomínky, další část jejího předchozího života.Jenže to se nestalo. Přesto zvědavě zírala do tmy dál a přemýšlela.
   Po chvíli se opět dala do chůze, hlavně proto, že pomalu přestávala cítit tlapy.
   Snažila se vnímat každý kousek země pod ní, každý list, kámen nebo větvičku si vytisknout do paměti, protože by se jí to mohlo později hodit. Navíc nemusela myslet na to, na co si vzpomněla a tma ji zase pomalu začala ukliďnovat.
   Jak brouzdala tlapčikami v mokrém listí a zvědavě se koukala kolem, začínala mít konečně jiné myšlenky.
   A pak se její myšlení stočilo k jejímu právě největšímu problému.
    Zlatoouškovi...
   Co mu má říct, pokud neuvěří tomu příběhu o samotářské toulavé kočce? Z tím hvězdným kladném se prořekla, pomyslela si. Jenže mluvil by s ní někdo, pokud by neznala ani tohle?
     A ta nabídka Lvíčky... přešlápla na místě.
     "Sakra. Jsem v pasti, v pasti, kterou si sama postavila." zavrčela.
     Když to došlo jemu, přestože on s ní strávil docela hodně času, může to dojít i někomu jinému. To, že toho ví o klanech moc, víc než obyčejná kočka. Snažila se to nespadnout ani do jedné z propastí, ale přecejenom...
     Gepardka stiskla tlamičku při představě, že by se to dozvěděla Proužka. To by  teprve něco zažila...
     Netušila sice, odkud pochází a hodně pravděpodobné bylo i to, že prostě znala nějakou klanovou kočku a ta jí o tom vyprávěla, ale tomuhle vysvětlení by nikdo nikdy nevěřil. A pokud by jí to snad Zlatoouško uvěřil, mohl by její nevědomosti zneužít...
     Ať se rozhodne jakkoli, nese to  sebou tolik nebezpečí,že spadne.
    Zabraná do myšlenek si neuvědomila, že už se začíná pomalu rozsvěcet obloha. Přes větve stromů bylo vidět, jak obloha získává fialový nádech a hvězdný klan už se pomalu vytrácí.
    Rozběhla se zpátky.
    Zpátky domů, do jediného domova, o kterém ví. A o který nesmí přijít.   
    Každým skokem byly tlapky těžší a těžší, přesto pokračovala.
    Doběhla k tunelu a opatrně do něj nakoukla, jestli na druhé straně někdo není. Pak se jím rychle propletla a posadila se před doupě válečníků. Nechtěla už riskovat, že svým příchodem někoho zbudí.
    Možná už ale bylo pozdě, když se za ní ozval zástupčin hlas.

Tak co na to říkáte?
Tady máme první vzpomínku!!! Jsem zvědavá, co vás napadá. A jak se vymotá z tohohle maléru ... ? Jako obvykle budu ráda za vaše názory. Pokud by se vám zdálo, že to všechno moc protahuju, napište, trochu se mi to tak teď zdá. ☺️