Flekatá cizinka

25. Kapitola

    Opatrně našlapovla, aby nic nepokazila. Současně upírala odhodlaný pohled na okolí.
    Les před ní byl zalitý příjemným slunečním světlem a její kožíšek se v něm třpytil jako že zlata.
    Pod stromy byl příjemný chlad.
    Už byla nějakou dobu pryč z jejich území, které víceméně tiše proběhla. Nevěděla, jestli z toho má mít radost, nebo ne. Tady byla více v bezpečí, protože doma je známá zrdkyně... Kdokoliv ji potká, rozhodně to nebude příjemné setkání.
     Ale tady... Když to tu viděla, na jednu stranu se jí zdálo, že tohle musí být místa, odkud pochází. Že si to tu pamatuje.
    Ale na druhou stanu, byla se tu jako cizinka. Jako pouhá vzpomínka, která odpluje a už se nevrátí, uchechla se smutně a zároveň ironicky.
     Chtěla sem jít.
     Chtěla se dotknout místa, kde nikdy nebyla a kam jí to přitom táhlo.
     Nic jí v tom nemohlo zabránit.
     Ticho přerušilo šustění tlapek a ona sebou trhla. První si myslela, že zvuky pochází z kapradí ve předu. Ale pak napjala uši a zjistila, že šustění se ozývá nad kapradím, na stromech.
     Takže doslova stromový klan, probleskolo jí hlavou. To by hodně vysvětlovalo...
     Rychle skočila do kapradí a přitiskla se ke kmenu.
     Kočky nad ní zatím přeskakovaly na její strom a ona pomalu začínala rozeznávat slova.
     "Nemyslím, že by... jsme měli nejhorší...některé klany... určitě to mají taky těžké." dostaly se k ní útržky.
     "Vážně?" ozval se hlas. "Pochybuju. Stratil jsme toho tolik..." kočka se odmlčela. "A pořád mi chybí! Chci vedle nich zase stát. Chci se bezstarostně usmívat a slyšet jejich hlasy! Chci vrátit čas! Strašně moc..." zavrčela smutně neznámá kočka.
      Gepardku píchlo u srdce, aniž by věděla, co se stalo. Ať ztratila kohokoli... Měla ho ráda. Musí jí chybět.
      Jako kočky, které neviděla, ale přesto měly zvláštní místo v jejím srci.
      Tiše a bez jediného pohybu je pozorovala dál.
      Kočky nad ní přešly a pak se zase pohybovaly po větvích stále dál od ní. "To všem. Byli super dvojka." usmál se zachmuřeně druhý válečník.
     Konečně členy Lesního klanu nad sebou pořádně spatřila.
     První kočka byla tmavě černá a druhý válečník byl světle šedý, víc z takové dálky nerozeznala.
     Usoudila, že už je od nich dost daleko na to, aby si jí nevšimli. Instinktivně zasekla drápky do kůry a začala tiše šplhat dál.
     Rozhovor mezitím pokračoval.
     "Bude to v pořádku..." řekl kocour povzbudivě. "Máš ještě ostatní, včetně mě."
     Kočka se nepřirozeně usmála a pak zvedla hlavu.
     "Poďme se soustředit na hlídku."
     Gepardka se rychle vyšvihla nahoru do stejné úrovně jako oni, vyšplhala ještě víš a zmizela ve větvích nad nimi.
     Chvíli jen tiše šplhali.
     "Pomatuješ si, co včera provedli ti dva učedníci?" zasmál se.
     "Myslela jsem, že jejich učitel pukne vzteky." uchechtla se pobaveně. "Ještě nikdo nezkoušel skákat že stromu přímo do potoka, aby něco konečně chytil. A tady ani nejsme ve vodním klanu!"
      Gepardka se usmála a postupovala po větvích blíž a blíž, skoro nad ně.
      "Asi nová metoda." zazubil se a sledoval les dole.
      "Měli bychom ji skusit taky." zažertovala.
      Gepardce zatrnulo, rozevřela oči dokořán překvapením a tiše zírala před sebe.
      Ty jantarové oči... Černě mourovaný kožíšek... Všechno... Se jí začalo spojovat v hlavě, myšlenky se míhaly sem tam a narážely do sbe.
      Potkala někoho, koho znala.
      To kotě.
       Zaťala drápky do kůry.
       "Čery..."

       To není... Možné?
       Měla pravdu. Tahle kočka ji znala.
       Znala ji...!
       Mám domov?
       Nebo jsem všechno zkazila...?!
       "Byli super dvojka..."
       Byli...
      "Na což nám možná nezbude moc času..."
       Až tak bylo to něco, co museli udělat nebezpečné...?
       Mohlo je to zabít?!
       Dvojka...
       Kocour že vzpomínky... Ona...
       Dva...
       Je mrtvý? Zamrkala zmateně a stiskla tlamičku.
       Já taky?