Flekatá cizinka

6.Kapitola

    "Myslíš, že můžeš spát celý den?!" ozval se pobavený, pohrdavý hlas.
     Gepardka se okamžitě probrala.
"Už vstávám." zívla. Protáhla se a vylezla z válečníkého doupěte spolu z kočkou, která ji probudila. Byla šedohnědě pruhovaná a měla  jantarové oči. Včera se ptala, jestli se Stmíváního a Zlatoouška pokusila zabít, mihlo se jí hlavou. Její jméno si ale nevybavovala, asi ho nikdo nezmínil.
     "Jdeš už s Gepardkou na procházku?" zeptala se Lvíčka, když ji uviděla, ale  hned potom si všimla flekaté kočky a kývla hlavou. "Zisti, jak dobře se umí prát a lovit." dodala směrem k pruhované válečnici.
     Když kolem nich procházela a zdravila kočky, které šly na raní hlídku, povzbudivě se na novou, i když momentálně hodně hlídanou členku klanu usmála.
     Vyšly z tábora a její strážkyni víc zajímaly rozličné barvy pomalu se zbarvujícího listí, než ona. Gepardka ale koutkem oka postřehla, že ji pozorně sleduje.
     "Tvoje jméno?" zeptala se.
     "Proužka." řekla nevrle. "Pochybuji, že si vůbec na úrovni válečníka." ušklíbala se posměsně.
     "Tak je na mě, abych ti to vyvrátila." zazubila se Gepardka pobaveně.
     "Pozor, jsem jedna z nejlepších bojovnic v klanu."
     "Vsadíš se?"
     "Ne. Mám za úkol tě prověřit, nikoli zmlátit. "
     "Stejně bys to nezvládla. " povzdechla si nad pruhovanou kočkou posměšně, jako nad nešikovným kotětem.
     Proužka ji začala ignorovat.
     "Kam mě vědeš?"
     "Na trénovací palouk."
     Gepardka se v duchu odhodlaně ušklíbla. Včera zjistila, byť nedobrovolně, že se umí prát docela dobře. Nicméně Proužka taky bude dost šikovná, když Barevný měsíc s Lvíčkou prověřili hlídáním právě ji.
     Ne že by měla pochopitelně zkušenosti z jiných klanů, ale nemohla si nevšimnout, že Měsíc na Lvíčku hodně dá. A pochybovala, že by tímhle prověřili první kolemjdoucí kočku. Nebo nováčka. Sice se asi zdálo, že jí docela věří, ale jistota je jistota, to chápala. A s tím lovením to snad němuže být tak špatné... 
    Co vlastně zistili od toho hnědého kocoura, co je napdl? Nebo se ještě neprobral? Mihlo se jí hlavou.
     Doufám, že na mě nebude chtít něco hodit...
    Opravdu po chvíli došly na malý plácek, na který svítila trocha slunečních paprsků. Byl teprve začátek období padajícího listí, takže bylo pořád docela teplo.
     Cvičil tu i Noční světlo se svou učednicí Ohnivkou. Noční světlo pobaveně mrskl vousky, když si všiml, jak v roli učednice bude cvičit kočka považovaná za válečnici, zatímco ona válečnice pojala podezření, že Proužka věděla, že to jsou.
     "Tak mi ukaž, co umíš." vyzvala ji trochu nadřazeně Proužka.
     Gepardka po ní rychle sekla ze zataženýmy drápky, aby jí zmátla a pokusila se na ní zaútočit že strany.
Proužka těsně před tím uhla a vedla útok na hlavu. Tentokrát to vyšlo, ale Gepardka jí mezitím že zdola praštila do břicha a podmetla jí nohy, takže spadla na zem. Než Gepardka stihla znovu zaútočit, zase vstala.
    "Nelhala jsi." ušklíbla se.
    "A kdy ano?"
     Jakoby nevnímala její odpověď, tentokrát zaútočila první ona.

                             🐾
 
     Unaveně se vracely do tábora. Aspoň Gepardce to tak připadalo. Nebo to mohlo být tím králíkem, kterého táhla v tlamičce. Proužka měla tlamičku zacpanou myší a hrabošem, což byl k Gepardčině nemalé radosti jediný důvod, proč neměla žádné jízlivé poznámky.
    Už když bylo slunce nevíš na obloze, totiž přemýšlela o tom, jak by velitel reagoval, kdyby Proužku sežrala velká, modrá myš.
     Arogantní blbka...
     Když procházely tunelem z spadlého stromů pořád se cítila trochu divně. Tohle je můj domov, můj život, opakovala si. Nezáleží na tom, jaký byl ten předchozí.
     Byla si skoro jistá, že předtím patřila k jinému klanu. Sice si nevzpoměla na nic, co by se její minulosti týkalo, ale pomatovala si všechny klanové zvyky. Nebo mohla žít někde poblíž... A co kočky, které ji znaly? Zapomněli už na ni?
     Smutně odklonila hlavu.
     Neměla by jim to za zlé...
     "Barevný měsíc mi řekl, že jakmile přijdete, má jít Proužka k němu a ... ty ať už nechodíš pryč. " mňoukla na ně hned po příchodu šedá mourovatá kočka od školky.
    "Díky Mourinko." odpověděla bezvýrazně Proužka, položila na zem svoje úlovky a vydala se tím směrem k velitelově noře. Už se stmívalo, takže tábor už byl docela plný koček.
    "Pomůžu ti to odnést." zvedla se opodál sedící bílohnědá kočka z modrýma očima a vzala hraboše do tlamy. Spolu se vydaly k hromadě z úlovky.
    "Já jsem Mlíčka," pronesla přátelsky, když si vybrala myš a odcházela.
    Gepardka přikývla.
    Prozatím tu zůstane, přemýšlela.
    Nemá kam jinam jít...
    Nevzpomíná si kam. Vzpomínky vás určitým způsobem svazují. I když mysl se snaží automaticky mazat nevýznamné, špatné vzpomínky. Pamatujete si ale spoustu špatného. Nenávist. Pravidla. Selhání. Křivdy. Smutek... Navždycky. Nemít vzpomínky je určitým způsobem osvobozující.
      Nic vás nesvazuje.
      Ale... Nevíte nic... Obyčejné věci, drobnosti, že každý den chodíte kolem samého stromu, pocity, když se smějete s přáteli, když se díváte na svůj odraz ve vodě, nebo vzpomínky, jak lovíte... Věci kterých si obvykle ani nevšimnete. Věci, u kterých se pobaveně usmějete, i když si pamatujete bolest, když jste zakopli.
     Něco, čeho se můžete chytit.
     Ale zmizí to.
    Gepardka se odhodlaně usmála.
    Přežila jsem tu další den, povzdechla si. A všechny kočky nemůžou být tak protivné, jako Stmívání s Proužkou. Mlíčka se zdá být docela příjemná...

Tak další kapitola. Znovu opakuju, že mě moc potěší, pokud budete hádat, co bude dál. Jinak asi nemám moc nic jiného, co bych chtěla říct, takže se loučím a doufám, že jste si užili čtení!❤️😃 
A pokud jo, dejte mi to nějak vědět.