Flekatá cizinka

19. Kapitola

    Gepardka zmateně zamžikala. Tak z tohohle se vylžu jako jak? Stiskla tlamičku.
    Možná je na čase říct pravdu. Lvíčce stejně neuchazí, že před ní něco tají a Barevnému měsíci taky. Proužka sice nejspíš nic netuší, ale Stmívání... Stmívání je dost inteligentní, manipulativní i kreativní na to, aby si spočítal pravou míru věci.
    Přemýšlej.
    Tím, že řekne pravdu, překvapivě si vlastně pomůže, počítala v duchu. Očistí se, takže bude moct opět v klidu vyšetřovat a přemýšlet z řešením svého malého problému na pozadí a zároveň... - Lhaní jde ostatním obecně hůř, když se soustředí na jinou věc.
    A to nejlepší - bude moct vyvrátit, nebo potvrdit svoje nepříjemné tušení od doby, co si promluvila s Lvíčkou a pár věcí ohledně zrádce si ujasnila.
    Je čas začít příběh vyprávět tak, jak se stal.
    Tedy... přibližně a v rámci možností...
    "Možná nezapadám do situace 'normalně'." nadhodila nezaujatě.
     "Ugh?" přeměřila si ji nedůvěřivým pohledem zástupkyně.
     "Ne, že by na tobě bylo něco normální." povzdechl si Stmívání sarkasticky.
     Gepardka ho ignorovala. "Mám tu menší problém - netuším, co je na mně nenormální. Přesněji nepomatuji si to. Proto se mi jednou točila hlava a proto jsem teď asi ondlela." ucedila, trochu bojácně švihla ocasem a začala vyjmenovávat.
     "Netuším, kdo jsem byla, co jsem si přála, kdo byli moji přátelé, rodina... a dokonce ani nevím, jak se doopravdy jmenuju." zavřela tlamičku.
   Naskytl se jí pohled na zaražený pohled Proužky, Lvíčku, které začaly zapadat všechny dílky skládačky do sebe, velitele přemýšlejícího nad odpovědí a Stmíváního, který se svým obvyklým, cinickým výrazem prováděl podobnou dedukci jako zrzavá zástupkyně.
     "Cože?!" zavrčela Proužka zmateně.
     "Ale postupně se mi vzpomínky vrací. Viděla jsem, jak mi nějaká kočka říká, že je lepší něco udělat a litovat toho, žes neudělal nic. Nevím, co jsem měla udělat. Vím, že to nebylo v období holých stromů, ale jinak... Z toho moc nevyčtu. A teď jsem si vzpomněla na to, jak si hraju někde v trávě jako kotě." zamlčela, že si nehrála sama.
     Stmívání se na ní s tichým zaujatěím podíval. Lvíčka vypadala potěšeně, že se to rozluštila, ale zároveň si držela odstup.
     "Takže nám to říkáš jen tak? MIMOCHODEM?" zasyčel podezřívavě Barevný měsíc.
     "Nejsem nepřítel." zavrčela bojovně. "Nevím, jestli jsem lhala a nebyla jsem samotářka, ale třeba mazlíček! A nestarám se o to. Tenhle klan je to jediné místo, kde jsou přátelé, které si PAMATUJI, místo kam konečně patřím! Z toho důvodu mu budu loajální a z toho samého důvodu chci odhalit zrádce." mňoukla.
     "Věřím ti v tom." předběhla velitele v odpovědi Lvíčka, balancující mezi pochopením a odtažitostí. "Jenže... Proč jsi to neřekla? Jenom proto, aby jsme si nemysleli, že jsi mimo?... Gepardko, jestli ti tak mám ještě říkat... Proč jsi doopravdy lhala?"
       Ticho.
       Zástupkyně s flekatou kočkou si výměňovaly pohledy.
      Gepardka se rozhlédla. "Nevěřila jsem vám."
     Ostatní přítomní sebou trhli, ale ona pokračovala.
     "Neměla jsem ani ponětí kdo jsem, jak jsem se ocitla uprostřed lesa. A nechtěla jsem, aby někdo moji minulost změnil proti mně, nebo to jinak využil. Taky jsem nechtěla vzbuzovat víc pozornosti... A ano, není zrovna důvěryhodné, když do tábora přitáhnete zajatce a on vám řekne, že ztratil paměť."
     Zástupkyně pevně stiskla čelisti, aby zahnala ukřivdění a pak vyrovnaně pokračovala.
    "Myslela jsem téměř od začátku, že něco skrýváš. Tenkrát si řekla, že jsi toulavá kočka." ušklíbla se pro sebe Lvíčka.
    "Jenže pak toulavé kočky zaútočily na hlídku. Kdybys jim byla minimálně ve způsobu života podobná, musela bys tušit, že toulavky jsou proti nám znepřátelené a neoznačila by ses zajednu z nich, bez ohledu na to, jestli bys byla na jejich straně, nebo ne." usmála se mimochodem.
    Gepardka tiše zavrčela. Podcnila Lvíčku.
    Myslela si, že to sama zvládne...!
    "Pak tu byla ta věc z raní procházkou... A já si si byla najednou jistá, že o tobě spoustu nevím. Vymýšlela jsi pro nás falešné báchorky." řekla. 
    Velitel beze slova a z zdánlivě neúprosným pohledem stál za zástupkyní, která se mu, jak hádala Gepardka, minimálně částečně s obavami svěřila. Teď si zpětně vybavila několik podezíravých pohledů od obou, kterým předtím, i přes své schopnosti nevěnovala pozornost.
     Chyba, cukala sebou zamračeně v duchu.
     "Co se se mnou stane?" zeptala se.
     "Nevyženeme tě, ani nedostaneš před klanem trest. Klan se to nedozví." dořekla zástupkyně rozhodně a přejela dva zbylé válečníky vyčítavým pohledem, pak se obrátila na Barevného měsíce.
     "To neznamená, že to rázem neexistuje." zasyčel velitel varovně a pak zmírnil tón. "Ale jsi pro klan pořád užitečná a především - poslední, co teď v situaci 'práskač' potřebujeme, je rvačka uvnitř tábora, nebo dokonce přizabitý člen klanu od někoho, kdo tě už teď zrovna nemiluje." zavrčel.
     "Chtěli jsme sice chytat zrádce, ale kdyby jste tu zůstali ještě delší dobu, bylo by to podezřelé, takže to dořešíme ráno. Včetně tebe." podíval se vyznamně na Gepardku, která nevypadala moc překvapeně. "Někdo by myslel, že se ti nedá věřit, ale podle mně ti bude o to víc záležet na tom, dokázat přesný opak. Máš druhou šanci, nepokaz ji." usmál se vyrovnaně.
     Gepardka se na něj zamyšleně podívala a pak s úsměvem kývla.
     Nejde mu jenom o to, nabídnout jí možnost dát věci do pořádku. Taky jí chcete logicky mít na očích a moct ji líp kontrolovat.
     Dalo se to čekat...
     "To je zatím všechno." odtušila Lvíčka a válečníci se, každý v jiné náladě vydali ven.
    Proužka vypadala dost navztekaně, takže se někam hned vypařila. Stmívání se podíval na Gepardku, která nad něčím usilovně přemýšlela.
     "Gepardko?" začal klidně.
     "Ano?"
     "S koho... se stal dobrý válečník?"
     Gepardka se zastavila a cítila, jak jí srdce začalo být rychleji. Takže mu to neupšlo, sakra...
     "Vím, že jsi nemohla mluvit na mně, protože jsi jednak byla mimo, druhak by ta věta nedávala smysl a za třetí, Proužka s Lvíčkou nejsou 'ten' a mně by jsi to v bdělém stavu tuplem neřekla. Jednak proto, že se považuješ za něco víc, než já..." ucedil posměšně.
     "Každý je něco víc než ty." setřela ho trochu pobaveně, ale pořád na ní byla znát nervozita.
     "To mě hluboce uráží." zaklonil s hranou dotčeností hlavu a uchechtl se. Proužka možná kočky prověří a zařadí do škatulky 'věřím jim', ale on ne.
     "Lhářko." neodpoustil si nezaujatě poznámku, když se k ní naklonil.
     "To mám po tobě." ucedila tiše. "A sklapni tlamičku, na tebe je špíny taky dost."
      Gepardka se rozešla se pryč.
      Stmívání si ji nezaujatě přeměřil pohledem a pak se vydal, svým směrem.
      Gepardce zatím kolovala v hlavě jedna myšlenka, že které nevěděla, jestli má být nadšená, nebo vyděšená. Důvod proč přecejenom zatajila dvě koťata že vzpomínky.
      Důvod, kterého si, jak právě naznačil, Stmívání všiml.
      Se smutným úsměvem si něco vybavila. Jednotlivé nalezené dílky začaly zapadat do sebe...
      "Bude se mně velký válečník."

                                🐾

      "Tak?" ozval se panovačný hlas.
      "Vyšetřují si." odpověděla chladně kočka ve tmě.
      "Co?" ozvala se ostražitě odpověď.
      "Mě." řekla kočka s egoistickým úsměvem.
      "Stala se ti chyba?" úžasl pobaveně velký, temně černý kocour. "Potom si sakra dobře hlídej záda, ať tě neodhalí. Myslel jsem, že ty neděláš hloupé chyby." zavrčel.
      "Nebyla to chyba." zrádce se vypočítavě usmál a z otázkou v očích se podíval na toho, kdo mu dává rozkazy.
      "Chceš, aby se soustředili na hledání mého pěšáka a ne na tebe, nebo cokoliv jiného?" pochopil záměr velitel Vesnického klanu.
      "Přesně tak." dostalo se mu chladné odpovědi.
     Černý kocour se posměšně a s hranou lítostí ušklíbnul. "Potom si se svým životem hazarduj a hraj, jak chceš."
    Tentokrát se zvráceně usmála druhá kočka a potěšeně odvrátila pohled.
     Neboj se, to budu velitýlku.
     I z životy všech ostatních.

Uff. Posledních několik dní jsem tomu věnovala dost času. 😅😖🥵
Proto vychází nová kapitola tak brzo. Řeknu vám ale, že jsem s tím spokojená. A co vy? Jak jste si ji užili?
Musím říct, že já si nejvíc užila to vyšetřování, dedukování, měření sil, manipulovaní a odhadování mezi Lvíčkou a Gepardkou + tu pasáž úplně na konci se zrádcem/tajemnou kočkou ( Ps: i když tu byl MALÝ problém, jak neprozradit, kterého rodu je, musela jsem si pořád [!] dávat pozor, abych nenapsala něco tak, že by to bylo z koncovky poznat. Čeština. 😂🤐😵
Ale jde to. 🥳
Nějak...)
Tak co? Došlo vám, čím je druhá vzpomínka důležitá už tehdy, nebo teď, jak si to spojila Gepardka?
Je to vcelku jednoduché... 😼😏😁
Tak schválně, kdo z vás mi napíše, že mu to docvaklo?
Ps (č. 2) : musím se přiznat, mě to došlo nedávno. Ale když čtěte knihu, kde si musíte všimnout nejmenších detailů, aby vám něco došlo dřív, zvyknete si nad nimi postupně logicky uvažovat a nepřehlížet je.
Ten pocit, když si věci spojíte dřív, než je autor oficiálně odhalí, je prostě boží, tak vám to chci sprostředkovat taky. A mimo to, děsně mě baví číst vaše názory. 😍

                                          Prozatím ahoj!