Flekatá cizinka

11.Kapitola

   "Gepardko?"
   Kývla, nicméně nepřestala nadávat.
   "Tyhle mrchy vás donutí škrábat se za nimi na strom, pak za nimi skákat z větve na větev a nemáte z toho nic! Už nikdy..."
    "Moje učednice Kapka minule jednu chytla." poznamenal s úšklebkem.
    "Jistě to má po Lvíčce, neboj." ujistila ho. Pak beze slova vyšplhala zpátky na strom a vyzývavě se na něj podívala. Jestli mu má vyprávět další lži, chce si být opravdu jistá, že budou sami. Že to nebude muset vysvětlovat dalšímu zvědavému, dospělému kotěti. Kéž by aspoň věděla, co má vysvětlovat... Nebo jestli už to jednou někomu říkala.
    Zlatoouško se odrazil, zachytil drápky za kůru a netrvalo dlouho, než byl na větvi vedle ní.
    "Povídej." vyzval ji, hned co se konečně pohodlně usadil a vybalancoval to, aby nesletěl dolů. Nejspíš tady nahoře nebyl úplně ve své kůži. Zato ona se tu cítila jako doma. Nebýt něj.
     "Co chceš slyšet?" zeptala se podezíravě a možná to vyznělo nenávistněji, než chtěla.
     Potřebovala vědět, co všechno vlastně ví. Protože pokud ne, prořekla by se. Pečlivě zkoumala jeho výraz.
     O co ti jde?
     "Víš, co chci vědět. Jsem si téměř jistý, že nejsi toulavá kočka ani samotářka a chci se dozvědět kvůli klanu.. i kvůli sobě, kdo vlastně jsi!" dořekl a zamračeně si ji prohlížel.
     Trochu utrápeně se na něj podívala."A jak si tím, kdo jsem můžeš být tak jistý!?"
     "Protože já...  dával jsem pozor a ověřil si pár věcí. " mňoukl odtažitě.
     "Tak dobře, nejsem tulačka." zavřčela. "Pocházím od dvojnožců... Znala jsem jednu kočku, co o klanech něco věděla, nebo spíš hodně věděla. Vyprávěla mi o tom - často. A já jsem sem chodila a dívala se, protože mě to fascinovalo. Ano?" zavrčela výpočítavě.
      "Tak proč si neřekla, kdo jsi...?"
      "Součástí balíčku byly i informace, jak moc máte vy divoké kočky v oblibě mazlíčky." sykla posměšně.
       Podíval se na ní. Možná trochu ublíženě, ale vztekle. Nebo nevěděl, co si má myslet.
      "Nevěřím. Nevěřím ti." snažil se odpovídat odměřeně, ale v jeho pohledu byla spíš odtažitost.
      "Ja neovlivňuju to, čemu věříš. Můžu ti jen říct pravdu." začínalo se jí to vymykat kontrole.
      "Tak to udělej."
      "Stalo se."
      "Nevěřím ti. Neviděl jsem překvapený pohled, když sis všimla, jak tu něco chodí. A učíš se rychle. Mazlíček by to nedokázal." odtušil mimochodem.
      "Řekni - mi - pravdu!" procedil mezi zuby dotčeně.
      "Nemůžu." naklonila vztekle hlavu jiným směrem.
      "Proč ne?!" vyhrkl.
      "Protože to nepochopíš!"
      "Co kdybys mi dala šanci? Řekni mi, odkud doopravdy jsi!" zavrčel.
      "Jenže já to netuším! Nemám ani ponětí, jasný!?"
      Ticho.

                               🐾

      "Jak to myslíš?" podíval se na ní zaraženě.
      "Trochu jsem se do toho zamotala... Jinými slovy, ztratila jsem paměť. " vyklouzlo s ní.
       Stále ji nedůvěřivě a docela deprimovaně sledoval. "Cože?"
       "Nepamatuji si vůbec nic, co se týká mého života. Naprosto nic." objasnila zamračeně. "Znám klanové zvyky, umím lovit, šplhat, prát se... Ale nevím proč. O sobě nic nevím, o ostatních kočkách... Jakákoli z těch možností muže být pravdivá." povzdechla si trpce. Jedinou vzpomínku raději, když uvážila, jak k ní přišla, vynechala.
      "To není dobrý." mňoukl. Kdyby mohl, začal by přecházet sem a tam, ale teď začal jen rozčíleně švihat špičkou ocasu a občas trhl oušky dozadu.
     "Jo - jo to už jsme zjistili. " neodpustila si sarkastickou poznámku.
     Jeho neustálá touha pomoct se srážela s oddaností ke klanu. Barevný měsíc by se to měl dozvědět ale na druhou stranu chápal situaci...
     "Proč je to tak důležitý?" povzdechla si.
     "Myslíš to, že můžeš být naprosto odkudkoliv, nebo klidně patřit k jinému klanu ?! Víš kolik tohle může vynést Lesnímu klanu problémů?" zavrčel deprimovaně.
     "Dostanu něco, když to uhodnu?" zeptala se na oko zvědavě. "Kdybych si mohla vzpomenout, udělám to, ale prostě nemůžu! Co můžu je ale tě ujistit, že jsem bez ohledu na jakoukoli minulost, loajální k Lesnímu klanu."
     Zlatoouško se jí jen nějakou chvíli díval do očí a ona mu to oplatila.
     "Opravdu nemáš žádná vodítka?" zeptal se odtažtě.
     "Žádná." zavrtěla pochmurně hlavu a zalhala. Ale nechtěla ho tím zatěžovat. Teď ne. A navíc... Je tu ještě jeden důvod.
     Zlatoouško chvíli mlčel a pozoroval ji. Z tlamičkou dokořán zkoumal její výraz. A přemýšlel, co říct.
     "Neboj, přijdeme na to." usmál se povzbudivě. "Já... jen mám prostě strach o kočky, na kterých mi záleží."
   "Schválně - patřím do seznamu?" nebránila se zvědavému zavrnění. "Chápu tě," dodala vážnějším tónem.
    "Díky." usmál se a pomalu se pokoušel dostat dolů. "Asi bychom měli vážně něco přinést."
    Pak se na ni mile podíval. "A Gepardko o tebe mám taky strach."
    Seskocila na zem.
    "Nemusíš. Ale teď pojďme opravdu něco chytit. "
    "Život je plný překvapení..." slyšela ho ještě si povzdechnout.
    "A mnoho z nich - je dobrých. "
    Hvězdný klan stojí při nich.
    Jen koutkem duše zadoufala, že tam nahoře není někdo, kdo ji nedávno osobně znal.
     

Já si na konec musím vždycky přisadit něco pesimistickýho! No jo. 😖
Další kapitola, doufám že vás rozhovor nenudil! Budu ráda, když mi napíšete odhady, jak to bude dál .🤗🤩