Flekatá cizinka

27. Kapitola

    "Ne. To ty jsi zrádce."
    "Cože?" uchechtnul se Stmívání.
    "Už ti to došlo?" zeptala se zamračeně.
    "Řeknu o tomhle místě Lvíčce...
    Aspoň to jsem řekla tobě.
    Stmívání sebou překvapně cuknul. "Řekla jsi Lvíčce něco jiného... Jiné místo. Pak jsi čekala, který mák bude zničený. A já na to takhle naletěl." uchechtl se trpce.
    Gepardka odtažitě kývla. "Chytáš se rychle. Udělala jsem past na dvě kočky. V podstatě jsem ti nedala na výběr, jinak by totiž byli toulavky v nebezpečí. Jenom jsem doufala, že to nejste oba." zašklebila se provinile a pak pokračovala.
    "Bylo mi proti srsti, že tě podezírám. Jsi můj přítel, součást rodiny, i když se někdy chováš jako blbec. Možná vypadám cinicky, záleží mi na vás." mňoukla a stiskla tlamičku. "Chtěla jsem, aby jste to vy nebyli."
    Stmívání ji zadumaně sledoval.
    "Ale když se na to podívám, ty jsi perfektní zrádce. Když ses začal účastnit vyšetřování, bylo pro toulavky nejvýhodnější mít jako špeha někoho zevnitř. Můžeš tak s námi manipulovat, dávat nám názory k plánům, víš o všem, co se děje a umíš dobře lhát. Ze všech koček by to nikdo nezvládl lépe než právě ty, nebo Lvíčka." mňoukla odhodlaně. "A ta událost po obvinění mi to potvrdila."
     Proto jsem taky, mimochodem, chtěla mít Proužku u sebe, uculila se.
     Stmívání se ušklíbl.
     "Kdy jsi mě začala podezírat?" zeptal se.
     Gepardka si zamračeně povzdechla. "Když ten zajatec utekl." zavrčela.
    Překvapeně se nadechl zaklonil hlavu.
    "Už tehdy? Začínám být naivní."
    "Přemýšlela jsem i nad možností říct vám oběma, že jste zrádci a pak čekat, kdo se mně dřív pokusí zabít, ale pak jsem to zamítla." poznamenala zaujatě, zatím co si tlapkou uhlazovala srst na hlavě.
     "Dobrý nápad." odtušil. "Ne, že bych byl nájemný vrah." sklonil zamračený pohled.
     "Nebyla jsem si jistá." řekla. "A navíc to mělo spoustu chyb... Ale ty pro divoké kočky nepracuješ jen od téhle chvíle, že?" mňoukla a energicky vstala. "Vzít nějakého náhodného špeha je riskantní a pošetilé, na někoho kdo je jinak tak opatrný." zavřčela. "Jak dlouho na nás donášíš?"
    "Od vždycky." řekl zamračeně a podíval se jí do očí.
    Gepardka překvapením otevřela tlamičku a posadila se.
    Jak od vždycky?
    "Odmalička jsem byl špeh." zavrčel provinlie a udělal pár kroků k ní.
    Gepardka ho sledovala a přemýšlela, co se mu honí v hlavě.
    "Víš..." začal zamračeně, aniž by se jí díval do očí.
    "Moji rodiče byli zrádci. Když začali mít velké problémy, matka mě chtěla dostat do bezpečí. Ale nestihla to včas.
    Našel mě velitel těhle koček a nabídl mi, ať pro něj pracuju v lesním klanu jako špeh. Na oplátku budu mít jeho ochranu, postavení a různé maličkosti, jako lovení kde chci a podobně." poznamenal temně.
    "Celou tu dobu v klanu... Všechno to jsou lži?" procedila mezi zuby Gepardka.
    Stmívání se jí díval vyrovnaně do očí. "Uhm."
    Gepardka zaprskala. "Kolik jsi toho prozradil? Co všechno ví?"
    "Gepardko..."
    "Ano?"
    "Jsi blbka? Proč mi tohle všechno, říkáš?"
    Stmívání stiskl tlamičku a zavrčel. "Proč se mnou vlastně teď mluvíš? Kdybys mi jenom chtěla dávat falešné informace, nebo se mnou manipulovat, tohle nepotřebuješ. Je to riskantní. Možná jenom očerníš Lvíčku, abych neměl podezření.
    Nejjednodušší by bylo prostě předstírat, že mi věříš, neukazovat mi chyby a pak se mě jednuduše zbavit, až už vám nebudu užitečný."
    Gepardka přešlápla a zadívala se jinam.
    "Takže mě buď chceš vydírat, že to řekneš a uzavřít se mnou nějakou dohodu, nebo..." Stmívání si přiložil tlapku na hrdlo a naznačil trhutí. "Chceš mě zabít?"
    Gepardka se zamračila. "Ne."
    Neříkej, že tě to nenapadlo...
    "Takže co ti vlastně jde?" řekl chladně.
    Gepardka roztržitě zašvihala ocasem a pak vydechla. "Jsi můj přítel. Chtěla jsem vědět na čem jsem." usmála se.
     Stmívání sebou překvapeně cuknul.
     "A kromě toho... Něco mi na tobě nesedí." odtušila zamyšleně.
    "Ten den, když jsem přišla do klanu jsme chytili zajatce díky tomu, žes ho omráčil. Jsi jeden z nejlepších bojovníků v klanu, takže bys ho dokázal prostě praštit nechat utéct. Proč bys ale chtěl, aby jsme ho dostali do tlapek, když mohl prozradit tvého opravdového velitele?
    Zradil jsi nás, ale přitom si zároveň i dělal něco, co nám vlastně pomáhalo.
Ty nepracuješ ani pro zlého velitele, že ne?"
    Tiše seděl naproti ní.
    "Proč bys byl jinak zrádce?"
Stmívání se potěšeně ušklíbl a zatřepal hlavou.
     "Ne."
     Gepardka zamyšleně zamrkala.
     "Proč jsi to vlastně udělal?" obrátila se na něj. "Postrkoval jsi nás tam, kde by jsme mohli velitele porazit. Pomáhal jsi oběma stranám a předstíral, že jsi s nimi? Proč riskuješ, že kdokoli zjistí, že nejsi na jejich straně?"
    "Máš pravdu..." řekl. "Stal jsem se špehem uprostřed lesního klanu a začal pracovat jak na plánu útoku, tak na jeho prozrazení. To všechno, abych ho mohl ve správnou chvíli zradit a zachránit to tu." zavrčel bojovně a Gepardka překvapeně zalapala po dechu.
    Pak se potěšeně se ušklíbla.
    "Nesnáším velitele tuláků. A i když jsem se v tomhle klanu nenarodil, je to můj domov a všechny šťastné vzpomínky mám na tyhle kočky, včetně tebe. Mám vás rád a to mi došlo už jako kotěti! Nehodlám to tu zničit." řekl odhodlaně a podíval se na Gepardku.
     O tohle všechno ti šlo Stmívání... Přemýšlela Gepardka. Pomáhal jsi nám a přitom ovládal zlého velitele, aby se klanu nic nestalo. Jsi zrádce, ale...
     Ale nejsi nikdy přesně ten, kdo si ostatní myslí, že jsi, ne? Jako... já...
     "Nejvíc se o nepříteli dozvíš, pokud jsi s ním. A nebezpečí, které nevidíš, ti taky může nejvíc uškodit. Kdybych odmítl, já nevím, byl jsem kotě, takže bych buď zůstal v jeho táboře nebo vyrůstal někde hodně daleko. Ale téměř jistě by potom získal jiného špeha. Přemýšlel jsem, co a kdy udělat." ušklíbl se pobaveně.
    "Věděl jsem, že je jen otázka času, než zaútočí na mojí hlídku. Už kvůli utajení se to někdy muselo stát." odtušil.
    Zamyšleně poznamenala. "A obyčejný válečník samozřejmě nemohl vědět, že jsi zrádce, takže nebylo těžké ho zajmout. Pak jsi už jenom chtěl, aby prásknul velitele."
    Je výhodou, kterou lze proti zlému veliteli použít, přemýšlela. I když to dělá jinak než já... Tak se snaží zlého velitele zničit, což by se mu opravdu mohlo podařit.
     Zamračeně kývl. "Přesně. Jenže se ukázalo, že ten bojovník buď moc loajální, nebo zbabělý." ucedil s úšklebkem. "Každopádně to nevyšlo, takže jsem to musel zakrýt." odpověděl. "A pak tu byl tvůj plán a já jsem zjistil, že se z toho musím nějak vyvlíknout. Nejjistější metoda byla, nechat se omráčit." uculil se sarkasticky. "Ne, že bych z toho byl nadšený, ale byl to jednoduchý způsob, jak se zbavit podezření."
     Pak se podíval na Gepardku. "Skoro." poznamenal provinile.
     Gepardka se pobaveně uchechtla.
     Stmívání ji zatím zvědavě sledoval. "O co ti doopravdy jde, Gepardko?" zavřčela a sklopil uši. "Neříkej, že to nikomu nepráskneš!"
    Gepardka odhodlaně stiskla tlamičku a přemýšlela.
    Jasně že to můžu říct Lvíčce, nebo rovnou veliteli. Kdyby se mě Stmívání chystal chladnokrevně odklidit z cesty, už by to udělal, takže přežiju.. Ale k čemu mi bude to nahlášení?
    V podstatě tím tolik nedokážu.
    Stmíváního popraví, nebo minimálně vyženou. Já nebudu mít na velitele vesnických žádnou páku a ztratím moc, kterou teď mám v packách.
     Začne to odznova a možná, že se mi už nepodaří zabránit krveprolití, zavřčela pro sebe.
    "Chytíme zrádce..."
    "Pomohl bych mu utéct."
    "Aby tě někdo mohl zradit, potřebuje tvoji důvěru..." 
   "Ne." usmála se a v očích jí zajiskřily nadšené jiskřičky. "Chci se k tobě totiž přidat."

Další kapitola.
Tak co na to říkáte? Čekali jste to? Nebo jste mysleli, že bude na konci takový ten end-fight?
(nejsem si jistá, jestli ten pojem vlastně existuje, ale docela mi tam sedí ¦3)
Sklamu vás, na tensi ještě počkáte. :D
Nevím proč, ale pořád s ní nejsem na sto procent spokojená... No nic. Já vím, chtěla jsem kapitolu vydat brzo, ale... Znáte to. 😂 Sice jsme na ní každý den pracovala, ale stejně jsem to nedokázala urychlit. Navíc, naši hrdinové si v téhle kapitole mají opravdu co říct, což mě trochu irituje, protože mi přijde bez děje. 😅😡
Tahle kapitola je vlastně odpovědí na hodně otázek a taky se tu ukazuje Stmíváního minulost, takže jedinou otázkou je... Co bude teď?
Myslím, ze teď se rozdělíte na dvě skupinky. Jedna bude na hlavní hrdinku naštvaná, co to sakra dělá a proč ho kryje a druhá je bude mít ráda dál. 😏😂
Těším se na vaše komentáře. :D