Flekatá cizinka

2.Kapitola

    "Vy se do takových situací dostáváte denně, že?" mňoukla údýchaně, zatímco odrážela útok mourovaté a nejspíš zablešné kočky.
    "Ano, narozdíl od jiných, kteří místo toho hází prach do očí." odsekl Stmívání.
    Než stihla něco odpovědět, musela uskočit před svojí hnědou sokyní.
Rychle se sehla a porazila jí tlapky.       
   Než mohla vstát, skočila na ní a zakousla se jí do krku.  
   "Zmiz!" zasyčela tlumeně.
Mourovatá kočka sebou vyděšeně švihla a rychle zmizela v lese.
   "Tak fajn," vydechla sarkasticky."A tohle jsem se naučila jako kde?!"
   Rychle se podívala, jak si vedou ostatní. Stmívání právě odrovnal jednoho, ale další se ho právě chystal udeřit, zatímco Zlatoouško pořád bojoval z jedním, který se zdál být nejlepší z útočníků.
   Vrhla se na pomoc Zlatoouškovi a společně synchronizovataně útočili do chvíle, než nepřítele Zlatoouško škrábl do čumáku a on utekl.
    "Chyťte ho!" zavřískal Stmívání.
    Zlatoouško se za ním rozběhl.
    "Potřebuješ pomo-"otočila se.
    "Ne." vstal od nehybného těla.
     Je mrtvý... ?
     "Není. "odpověděl jí na nevyřčenou otázku. "Myslím." poznamenal nezaujatě.
     "Tak proč chytá Zlatoouško toho druhého?" zeptala se. "Pokud chceme vědět, proč na nás napadli, tak jedna kočka stačí, ne? Nebo jste blízko územní jiného klanu a nechcete, aby šli k nim?"
    "U hranice z vesnickým kladném ještě nejsme." řekl.
    "Vy jste mě chtěli odvést pod čumák jinému klanu?" zavrčela podezíravě, když si nové informace bleskově spojila.
    "Tebe ne." odpověděl. "A nesnáší ho všichni tady v lese, nicméně se nejmenuje vesnický jen tak. Kdyby jsme šli na kraj jejich území, dostaneš se do města a tam žijí městské kočky." uškíbl se trochu dotčeně.
    "A moje minulá otázka?" obdařila ho ironickým úsměvem.
    "Pokud budou dva a budem je vyslíchat odděleně, nevymyslí si stejné lži." než to dořekl, z křoví už lezl Zlatoouško.
    "Nechytil jsem ho." oznámil sklesle.
    "Pozor!" Flekatá bojovnice se odrazila a skočila na něco za ním.
    "Co se děje?! " otočil se Zlatoouško.
    "TEĎ už je v bezvědomí." zavrčela, klečíc na toulavém kocourovi. "Je zraněný, ale měl pořád dost síly, aby se tě pokusil zabít."
    "Oh... díky." vydechl. "Nečekal bych, že nám takhle pomůžeš." usmál se.
    "Měla na výběr mezi tím a možností nechat se zabít spolu s námi." podotkl Stmívání sarkasticky.
    "Myslím, že bychom ho měli odnést do tábora." přeslechl jeho druhou větu Zlatoouško.
    "Měli by jsme vymyslet něco jinýho." zavrčel rezignovaně kocour z tyrkysvýma očima. "Tohle je druhý zajatec, že kterým se dneska budu tahat."
    "Buď zticha." protočil oči Zlatoouško. To že se s povahou svého přítele smířil ještě neznamenlo, že by měl náladou ho poslouchat.
    "A já?" ozvala se.
    "Máš dojem, že se s ním budeme tahat sami, když tady někde má pořád přátele?" podíval se na ní zamračeně Stmívání. "Jdeš s námi."
    "Tak fajn, váš velitel bude nadšený." mňoukla pobaveně. "Vracím se do tábora."

Druhá kapitola je na světě a já doufám, že je minimálně tak dobrá, jako ty předtím. 😃
Pokud si to myslíte, víc mě potěší komentář než hvězdička (nicméně ta taky). Zůstaňte se mnou a těšte se na další kapitolu.