Flekatá cizinka

3.Kapitola

    Nesnáším svůj život, povzdechla si flekatá kočka.
   Proč se tohle děje zrovna mě... Nebo je to normální? Jasně, každá kočka se jednoho dne probudí v lese z tím, že si vůbec nic nepamatuje...
   "Tvoje jméno?" začal kocour z trávově zelenýma očima.
   "C... Cože?" mňoukla překvapeně.
   "Jak se jmenuješ?" Zeptal se znovu Zlatoouško. "Eh... Gepardka."
   Proč ho to vlastně zajímá? Spíš by čekala, že si bude chtít udržet odstup. Nicméně, vymyslela si docela hezké jméno, usmála se.
   "Aha." Zlatoouško nevěděl co říct, tak nastalo napjaté ticho. Hádala, co se mu asi honí hlavou: neměl by ji vést spátky do tábora, jenže nechat ji tady v lese... je nebezpečné pro ni, pokud s těma kočkama nemá nic společného, pokud ano, tak pro klan...
   Co s ní bude? Uvažovala. Barevný měsíc bude asi opravdu vzteky bez sebe, až se tam vrátí, byť ne z vlastního uvážení. Když se připočítá, že do toho bude zapletený Stmívání a oznámí mu že mají dalšího zajatce v bezvědomí, že na ně zaútočili toulavé kočky a ona je toulavá podle svých řečí taky... Tak bude mít ohromné štěstí, když jí JENOM okamžitě vyhodí. A Hvězdný klan na ní štěstím zrovna neplýtvá.
    V jednu chvíli už chtěla zdrhnout, ale jakmile jí padl pohled na Stmívání táhnoucího tělo kocoura z kapkami krve na kožíšku, tenhle nápad okamžitě zavrhla.
   S těma dvěma a toulavými kočkami kolem teď není vhodná doba, zdrhat neznámým lesem.
   I tábor bude bezpečnější.
   Někde kolem zapískala myš, ale Gepardka nechtěla dělat nic podezřelého, tak za ní do křoví neskončila. Ostatním to bylo taky fuk, raději dávali pozor na sebemenší znamení, že nejsou sami. Nebýt toho kocoura, už by se dávno přes všechnu opatrnost rozběhli jako o život. Takhle šli blízko sebe a zatímco Zlatoouško s Stmíváním táhli toulavého válečníka, ona měla oči všude a neustále se ohlížela.
    Překvapilo ji, jak byla ráda, že vidí hranice tábora. Tam bylo to nebezpečí aspoň zjevné...
   Když ho obcházeli, v Gepardce se pral pocit úlevy z přáním utéct. Nervózně kmitala ocasem a srdce jí bilo tak hlasitě, že to snad museli ostatní slyšet.
   Jakmile prošla dřevěným tunelm udeřilo ji do nosu spoustu čerstvých pachů dalších koček. Uvědomila si, že už je pozdní odpoledne a tábor bude plný koček, což jí na sebevědomí nepřidalo.
    Vešla do něj. Všechny kočky se k nim nahrnuly a zasypaly je otázkami.
    "Ticho!"prodírala se zastupem koček Lvíčka a za ní Měsíc. Kočky se rozestoupily.
     "Já řeknu odvedtě jí pryč a vy slyšíte přivlečte sem další omráčenou kočku? Co se stalo?" zeptal se velitel podrážděně.
    "Napadli nás - zaútočili na nás ty divoké kočky. Opět." mňoukl unaveně Zlatoouško.
    "Kolik jich bylo? Měla v tom packy ona?!" Zeptal se velitel a podráždění bylo pryč. Všichni napjatě čekali na odpověď.
   "Čtyři a asi ne."
   "Jak jste je přemohli?" ozval se bíločerný, nadýchaný kocour.
  "Vlastně... to ona nám pomohla. A zachránila mě, když na mě chtěl tenhle kocour skočit a já ho neviděl." přiznal zrzavý mourek.
    Kočkami projela vlna překvapení. Začaly si šeptat a dohadovat se. Mezitím se k nim prodrala malá mourovatá kočička z bílozrzavu náprsenkou a packami.
   "Ten kocour potřebuje ošetřit." kývla jejich směrem k hnědému zajatci.
   "Pomůžu ti ho odnést." nabídl se Stmívání. "Ať ho pořád někdo hlídá... "
   "Zbabělče." ucedila flekatá bojovnice tiše, když kolem ní procházel.
   "Takže?" zeptal se v tom ruchu Barevný měsíc.
   "To je všechno." řekla Gepardka.
"Zachránila jsem mu život, nejsem nebezpečná... Takže můžu už jít?"
    Lvíčka se na ni zvědavě podívala, jakoby si na ní něčeho zajímavého teprve teď všimla.
   "Barevný, můžeš na chvilku?" drcla do něj jemně.
    "Jasně," usmál se.
    "Počkej chvíli, bráško." podívala se na Zlatoouška Lvíčka a poodešla z Barevným měsícem k jeho noře.
    Zlatoouško začal vysvětovat ostatním, co se přesně stalo a flekatá kočka špicovala ouška o čem se Lvíčka s Barevným měsícem. Jediné co zaslechla bylo: "Lvíčko to je...?!"
    Byla nervozitou bez sebe, ač to na sebevědomém, zamyšleném pohledu nebylo znát.
    Teď se rozhodne, co dál...
    Zdálo se jí, že ta chvilka trvá snad věčnost a tak začala očima projíždět všechno kolem. Vypadalo to tu celkem útulně a zdálo se, že některé kočky se o Zlatoouška se Stmíváním strachují.
   To je dobré, usmála se zamysleně, zatímco pozorovala ty, co si ji pověčinou zaujaťe nebo odtažitě prohlíželi.
   Než stihla něco dalšího udělat, zástupkyně a velitel se k ní vrátili.
    "Tvé jméno?"zeptala se Lvíčka.
    "Gepardka."
    "Gepardko..." nadechl se Měsíc a pak se na ní podíval se stejným zaujetím, jako před chvílí jeho zástupkyně. "Nechtěla by ses tu na chvilku zdržet?"
    "Cože?" vyhrkla podezdřívavě. Čekala cokoli, ale tohle... Co tím...
    "Chci, aby ses přidala k našemu klanu."
    "Ugh?"

Uff.
Mojí minulou kapitolu četli tři lidi, to potěší...😒
Doufám, že se vám tahle kapitola líbila a přišla vám zajímavá.
Co myslíte? Proč jí nabídli místo v klanu? Jak budou ostatní reagovat? 😉🙂
Příběh se teprve rozjíždí...