Flekatá cizinka

20. Kapitola

   "Jenodnou budu velký válečník."
    Válečník.
    To znamená, že se žil v klanu.
    A ona ho znala, žila vedle něho. Byli od malička přátelé, už jako koťátko mu věřila. Spolu s Čery si hráli s ostatními, chodili po táboře, kočkovali se a škádlili, jedli společně, povídali si, snili, večer usínala obklopená přáteli a rodinou.
     Měla rodinou.
     Ta myšlenka v ní vyvolala spoustu pocitů přes zmatení a štěstí.
     Zakolísola.
     Patřila někam.
     Patřila... do klanu.
     Vybavila si další vzpomínku.
    "Voní trochu jako stromový klan."
     Patřila do stromového klanu.
     To proto jim lhala, nebo spíš zatajila pravdu.
     Věřila jim, o to jí nešlo.
     Jenže - chtěla sama zjistit kam patří. Chtěla se ujistit, že o tom rozhodne ona. Dokud nezjistí, jaký že byl její minulý domov, nebude jako dávat všechno v sázku, i když to zní lákavě.
     Nechtěla, aby ji jednoduše vrátili jako nechťeně nalezené koťátko.
     Co se stalo?
     Co bylo potom? Zavrčela zmateně i vztekle.
      Udělala něco? Přestože by k tomu měla důvod... Něco tak temného... Za co by ji vyhnali? Vzpomínky tvoří osobnost. Ta věta jí projela hlavou, ani nevěděla, jak. Podle toho, co se s námi v minulosti stalo, co nám kdo udělal, komu jsme co udělali my, koho jsme milovali, co nás těšilo, co jsme nenáviděli, co jsme si mysleli, co jsme se naučili... Podle toho se rozhodujeme. Mohla jsem být vážně pěkná mrcha, ušklíbla se nevesele. Nebo udělal někdo něco mně? Někdo mě do něčeho zamotal? Nebo... Jsem odešla dobrovolně?!... Že bych zjistila, že život tam není až zas tak idilický, jak se mi zdálo, když jsem byla maličká? Náhoda? Proč, kvůli čemu se můj život změnil? KOMU?
      A proč to nevím?
      Proč si ksakru nepomatuju ani svoje jméno?!
      Cítila jak se jí do očí i přes neprostupný výraz derou slzy.
     Někde žila.
     Zhroutila se do kolemstojící trávy a listí, se tiše vzlykala a pak bolestně zaťala drápy do země. Tiše pozorovala, jak se její slzy vpíjí do mechu pod ní.
     Něco, nebo někoho milovala.
     Ale ona to neví.
     Znovu zaťala drápky do země, aby potlačila tu nenávist a vztek, který se v ní najednou vzedmuly.
     "Sakra." procedila s smutným úšklebkem mezi zuby.
     Pak sevření povolila a křečovitě zavřela oči, jakoby čekala, že to pomůže.
     Znovu je vyčerpaně otevřela  a naskytl se jí pokles na několik větviček před jejím obličejem.
     Navíc...
     Je tu ještě jedna problematická věc.
     Tušení, kdo je zrádce.

                               🐾
    
      "Proužko ty jsi přátelská, společenská a i přes občasnou nevraživost umíš kočkám přirůst k srdci." otočil se velitel na mourovatou kočku.
      "Stmívání, máš chladnokrevný úsudek ať se děje cokoli, nenecháš se ovlivnit okolím a drzosti máš na rozdávání." Šedý válečník jenom zamračeně zívl, protože bylo opravdu brzo ráno a slunce ještě nějakou dobu nevyjde.
      "A Gepardko - ty jsi všímavá, šikovná a dobře uvažuješ - koneckonců, tohle byl tvůj nápad." dokončil velitel a rozhlédl se po přítomných, což byla stejná skupinka jako včera, až na Lvíčku, která spala.
     "Vaším úkolem je provést ho a taky zjistit, proč na nás vlastně útočí. Rozumíte?" zavrčel.
    "Samozřejmě," odtušil Stmívání.
    "Ano." přikývla horečně Proužka. "Jenže cokdyž... Nám na ten plán neskočí?"
     "Skočí." zazubila se Gepardka egoisticky a pak začala nezaujatě vyjmenovávat. "Zrádce má oproti nám hned několik výhod - nevíme, kdo to vlastně je, takže nemůžeme tak přesně odhadovat, jak se zachová, zatímco on nás zná dobře. A pouhá síla s převahou jsou nám teď poněkud k ničemu."
      Pak se odhodlaně ušklíbla. "Ale nejsme na všechno sami, nemusíme se tak vehementně skrývat a -" sjela pohledem k veliteli.
      "Máme moc." dokončil Stmívání a Gepardka odměřeně kývla.
      "Přesně. Toho a dalších věcí musíme využít, aby jsem se stali tím, kdo ovládá situaci a ne tím, kdo se snaží najít cestu ven." řekl velitel.
      "Problém je, že v téhle chvíli se k němu nemůžeme přímo dostat a nemáme žádnou páku." upozornila Proužka.
      "To vím." kývla Gepardka. "Jediná věc, čím se zrádce očividně usvědčí, je pokud ho někdo přistihne při pokusu o spojení s ostatními. Problém je, že teď už spolu nejspíš mluvili a další schůzka nebude hned, pokud se něco výrazně nezkazí."
     "Jak můžeš vědět, že už se setkali?" zeptala se Proužka překvapeně.
     Gepardka se zamyšleně podívala jinam. "První možnost, ta, která by pro nás byla lepší, je že se špeh jednoduše chytil příležitosti a rozhodl se pomoct zajatci utéct. Pak by dávalo smysl, že útěk se nekonal hned. Tím pádem předpokládám, že se s velitelem téhle operace už setkal a ujasnili si pár věcí." nadchla se, aby mohla pokračovat dál. "Horším by to bylo, pokud spolupracují už dlouho a ten špeh si s námi hraje na šťastný klan." utrousila zamračeně.
      "V tom případě se spolu potřebovali setkat jenom v případě, že chystají větší krok. Už je asi pochopitelné, proč je to ta blbá možnost."
      "Řeklas 'nejspíš mluvili'." konstatoval zaujatě Stmívání. "Myslíš, že se k nim tedy přidal nedávno?"
      "Ne. Myslím, že je už nebaví útočit na hlídky." zavrčela a Stmívání se zamračil.
       "Jak chceš špeha tedy dostat?"
       "Říkala jsem přece, že pokud se něco sakra nepoďělá, o hodně nezlepší nebo se nezmění situace, zrádce nepodnikne žádný viditelný krok." usmála se zářivě a nadšeně.
       Proužce se to začínalo ujasňovat, zatímco Stmívání se vzrušeně ušklíbl.
       "Chceš změnit situaci."

Další kapitola! Nečekala jsem, že tu bude tak brzo. Změnil se nějak od té doby váš názor? Koho máte nejraději? Stále tu samou postavu? Tahle kapitola nebyla až zas tak akční, ale co se týče pocitů a myšlenek, to je myslím velký posun od minulé kapitoly... 😊