Flekatá cizinka

18. Kapitola

      Tak fajn... lžu Lvíčce o své minulosti. Lžu Zlatoouškovi o tom, že nic netuším. Zbytku klanu jsem spíš jenom... - budu realista - všechno zatajila. Nikdo neví, jak jsem inteligentní a čeho všeho si všimnu ... A já přesto stále nemám ponětí, co jsem zač! Gepardka pro sebe zklamaně zavrčela.
       Pak zvědavě natočila ucho, když uslyšela klíčové slovo nějakého rozhovoru.
       "... zrádce... "
       "... ale jistota..." slyšela jen úryvek věty od Lístky.
       "Chápeme. " zavřčela Proužka.
       Gepardka pomalu mířila k nim.
       "Ale jistě se to nevíme."
       "JISTĚ víme co?" poznamenala posměšně Zelenotma. "Nic."
       "Takhle bych to neformuloval." ozval se s energický úšklebkem Stmívání. "Ono totiž -"
      "Zjistíme to." usmála se pozitivně Lístka a šedý kocour se sklopil rezignovaně uši, protože jeho věta byla zřejmě špatně pochopena.
     "Někteří dřív než jiní." odařil okolostojící usměvavým sarkazmem.
     Samozřejmě, třeba někdo, kdo bude zjišťovat až příliš nahlas a veřejně, souhlasila s ním výjimečně. A nejspíš už svoje zjištění nikomu neřekne.
    "Máte někdo nápad, jak ho rychle odhalit?" vmotala se zvědavě do rozhovoru Gepardka.
    Stmívání si ji přeměřil pohledem.
    "Nikdo? V tom případě bych se ho raději pokusila zastavit." ušklíbla se odhodlaně.
    To bylo poprvé, co viděla Zelenotmu, Stmíváního a Proužku překvapené.
    "Jak?" odtušil skoro zaujatě Stmívání.
    "Jednoduše..." usmála se.
    Zašeptala něco Proužce a to samé se pak opakovalo se Stmíváním.
     Zelenotma názorně předvedla, že pohledem se nikdo zavraždit nedá.
     Kdyby ano... řekněme že by byla polovina koček s jejím, Prouzčiným, Stmíváního a Gepardčiným přičiněním mrtvá. Včetně těch čtyřech.
    "Fajn... " řekla Proužka, nicméně byla k překvapení Gepardky stále na pochybách.
   Stmívání se zaujatě usmál.
     Zelenotma nadále přizabíjela Gepardku pohledem, ať se to snažila schovat jak chtěla.
    Pro Gepardku bylo tohle naprosto zjevné. Netušila sice, odkud se naučila rozpoznávat pocity a myšlenky, ale faktem bylo, že to ovládala téměř dokonale. Což ji dělalo nesmírnou radost.
    "Výborně." vítězně se zazubila a pak se otočila. "Nezkazte to."
    "Co?" ozvala se Zelenotma.
    Gepardka se na ni zamračeně podívala, ale černá kočka neuhla pohledem.
     Pak se Gepardka ušklíbla, nalonila se k ní a něco jí tiše řekla.
     Zelenotma ji srazila k zemi.
     "To bylo za co?" mňoukla Gepardka ublíženě, když se zvedala.
     "Už nikdy si že mně nedělej srandu." zasyčela ta nad ní.
     Gepardčin pobavený pohled nešlo přehlédnout.
     "Zelenotmo, neblbni..." zamračil se Stmívání.
     "Kdybys to slyšel, taky bys ji praštil." namítá černá kočka naštvaně.
     "Raději to vědět nechci." odtušil, Stmívání a protočil očima.
     Gepardka se otočila a odcházela, ale Proužka se k ní přitočila.
      "Cos jí řekla, že se tam naštvala?"
      "Každý má něco takového." zašklebila se vesele Gepardka. "V jejím případě..." zbytek řekla potichu.
       "Teď už kompletně chápu Stmíváního poznámku." přitočila její kamarádka oči.

                              🐾

      "Takže?" ozvala se Proužka.
      "Máme plán." vysvětloval trpělivě Barevný měsíc.
      "To už mi došlo." sykla znepokojeně Proužka.
      Gepardka se zvědavě rozhlédla kolem. Věcina přítomných nervózně švihala ocasem.
     Barevný měsíc chtěl pokračovat.
     Najednou se svět zatočil.
     "Gepardko!" vřískala Proužka a sklonil se k ní.
     Další hlasy už nedokázala rozeznat.
     Ondlela.

     Vesele se protáhla a zamžikala v paprascích slunce.
     Něco na ní skončilo.
     "Čery, notak!" zasmála se, překulila na bříško a hravě kousla černě mourovatou kočičku na ní do zadní packy.   
    Pak uviděla další kotě. Malého kocourka. Byl pískově pruhovaný a měl roztomilý černý flek přes ucho a oko.
     "Já si chci taky hrát!" vykřikl nadšeně a svalil se vedle nich.
     Za chviličku už se všichni tři váleli po trávě.
    "Jednou ze mně bude velký válečník." oznamoval kocourek hrdě.
   
     "Gepardko?" ozval se z dálky hlas.
     Gepardka překvapeně vydechla.
     Právě znovu prožila jednu ze vzpomínek, kdy byla maličká, plná snů a svět byl zářivý.
     Ten hlas koťátka z flíčkem jí byl povědomý... jakoby ho už jednou slyšela...
     Zacukala sebou.
     Ne! To ne!?...Byl to ten samý hlas, jako v její první vzpomínce. Jako ten, co jí později řekl, že je lepší litovat svých činů, něž toho, že jste neudělali nic.
     Znovu uslyšela jak jí někdo volá, tentokrát už rozpoznala hlas Lvíčky a pomalu viděla rozmazané siluety na sebou.
     Myšlenky se jí ale pořád toulaly k tomu záhadnému kocourovi. Co se s ním stalo? Kde je teď? Umřel? Nebo se s ním může setkat? Jestli se Gepardce na sobě samé něco nelíbí, tak je to paměť. Když nemá pomětí, kdo je... Tak jak může být jednoduše... Šťastná?
     Tahle jediná chybička dělá zranitelnou ji...
     "Stal se s tebe dobrý válečník." zašeptala překvapeně na adresu kotěte s flíčkem.
     "Cože?!" probudil ji, už definitivně, známý sarkastický hlas.
     Znovu sebou cukla a otevřela oči.
     Skláněl se nad ní Stmívání s Lvíčkou a mezi nimi se snažila procpat Proužka. Barevný měsíc to raději neskoušel a seděl o kousek dál.
     "Na chvilku jsi byla mimo." pozbamenal Stmívání ve snaze zakrýt, že si o ní dělal starost.
     "Asi ano." připustila s povzdechem.
     "Proč?" vyhrkla zmateně Lavíčka. "Normálně mi kočky jen tak neondlívají!"

Tak, další kapitola je po dlouhé době tady. Co na ní říkáte?
Líbila se vám?
Jak asi chtějí chytit zrádce a co říkate na nová zjištění?
Co řekla Zelenotmě? Gepardka představuje stálé tajemství... A když si spojíme určité věci, možná začne všechno zapadat do sebe... 😝
  
                                                            Ahoj!