Flekatá cizinka

23. Kapitola

    Z vězení nebyl moc velký výhled. Jednak proto, že vchod byl malý a nora se svažovala dolů a druhak kvůli tomu, že byl prostě ve špatném úhlu. Nikdo neměl koneckonců v plánu, aby mu zajatec okukoval tábor, povzdechla si.
    Unaveně položila hlavu do mechu, zadívala se na ten malý kousek tábora, na který viděla a zamyšleně zívla.
    Chtěla si povídat s Proužkou o všem možném, jenže by si toho někdo mohl všimnout, a hlavně... to nevypadalo, že by měla sdílnou náladu, uchechtla se.
    Spíš jakoby jí pomáhala kvůli klanu, ne kvůli ní. A na škadlení a vyměnovaní posmešků teď neměla náladu.
      Zvědavě upřela pohled na pomalu tmavnoucí trávu kus před ní a pozorovala, jak na tábor padá tma.
     Přemýšlela.
     Chvílemi zavírala oči, aby si mohla aspoň trochu odpočinout, když si nechtěla dovolit usnout.
     Po tom, co vyskoušela všechny možné pozice, přesně dokázala popsat i poslepu každý kousek nového pelíšku a srovnala si myšlenky... pomyslela všechny citově nepříjemné situace, kdy by mohla něco zkazit, usoudila že něco se i tak může zvrtnout... jí klid začal lézt na nervy.
      Znuďeně si povzdechla, pošoupla se zpátky k trávě u vchodu a znovu položila hlavu do trávy u vchodu a napjala uši.
      Proč je někdo zradil? Co z toho má... Pozici zástupce, až přijde nový velitel? Pomstu? Doufá, že tím znění něco, co by jinak nemohl?
      Nebo si chce jenom zachránit krk?
      Zůstala se nerozhodným povzdechem sledovat tmu.
      Ani nevěděla, co se stalo, ale kožíškem jí projela mrazivá vlna. Málem se o švila nahoru, ale zůstala sedět. Něco jí vyrušilo a jakoby zaslechla tiché zašuštení tlapek a pak po chvíli, kdy se ostražitě krčila u země jakési zasklení moc tiché na to, aby ho vůbec rozeznala.
     Zmateně zamrkala a s tichým vztekem zírala do tmy obklopující tábor. Tiše se překlulila, aniž by odvrátila pohled.
     Pak se v ní najednou něco vzedmulo a ona se potichu, ale zděšeně vyšvihla nahoru.
     "Něco se stalo!" odtušila zamračeně ke šedivému stínu, který nehybně ležel vedle vězení a předstíral, že spí.
     Kdyby tu nebyla žádná stráž, bylo by to divné. Jenže vězení nebylo na místě, že kterého by se dal pozorovat tábor, takže pokud by zrádce nechtěl naverbovat k sobě Gepardku, nebo by neměl s momentální stráží nějaký osobní problém, bude utíkat jinudy. Kde předpokládaně nikdo nebude.
      "Co?" zavrčela Proužka pomalu.
      "Kolik času už uplynulo?" odtušila roztěkaně Gepardka.
      "Huh?" vyhrkla vyděšeně druhá válečnice.
      "Něco se muselo stát, jsme tu déle, než se čekalo a vůbec nic se neděje- ." začala vězněná přecházet sem a tam, jakoby si to až teď dovolila připustit. "Přemýšlej Proužko. Proč je ticho? Proč se nic neděje? Ví o všem zrádce?"
        Zamyšleně se zamračila a naklonila hlavu.
        "Zůstal v klidu? Už je pryč? Notak, mysli přece." zavrčela pro sebe. "Nemůžeme je tak něco udělat bez ohledu na zjevné riziko. Pokud se teď někam rozběhneme, může se všechno sesypat. Ale- !"
         Naštvaně stiskla čelisti.
         Uvažuj.
         Pokud ale nic neudělám...
         Mám to riskovat?
         "Musíme zkontrolovat ostatní a nerada bych mezitím zmizela..." kývla se zasyčením na Proužku.
         Proužka se rychle rozhlédla a pak kývla na souhlas.
         Rychle se rozhlédly.
         Pak se obě kočky rozběhly směrem k Stmívánímu, jak nejrychleji a nejtiššej mohly. Probíhaly mezi stíny, aby až nakonec doběhly ke konci malé mítinky na konci tábora, ze které vedla cesta ven skrz keř. Byla blíž než velitelovo doupě a brána, takže se rozhodly běžet první tam.
       Jakmile ale na mítinku doběhly mezi stíny, vyděšeně se zarazily. Na druhém konci žádná kočka nestála.
      "Něco je pořádně špatně." zavrčela temně Proužka a pak se rozběhla ke keřům.
     Mezi cestičku ležel šedý kožíšek.
     Stmívání... zarazila se Gepardka vyděšeně. Jakoby jí hlavou najednou proleťelo tisíce úlomků myšlenek a pocitů.
      Překvapeně vydechla a pak smutně zavrčela... Že by měla ves svém tušení pravdu... Nikdy by nečekala -
     Tohle...
     Odtažitě se rozhlédla a pak se k němu rychle sehla aby zjistila, jestli se mu zvedá hrudník.
     Úlevně vydechla.
     Dýchal.
     A po hlavě mu stékalo pár rudých pramínků krve. Někdo ho evidentně pořádně praštil, když to nečekal.
      Žije.
      "Je naživu." vydechla ulehčeně Proužka a šťastně se rozhlédla.
      Gepardka si znovu zamyšleně povzdechla. Tohle všechno... vyvolalo jen další otázky... A nechtěné odpovědi...
      Přelstil ji.
      Ten zrádce ji přeslstil. 
      Zamyšleně upřela oči do tmy, zatímco Proužka se rozběhla za Měsícem a Lvíčkou. Potvrdilo se její nepříjemné tušení...
     Odtažitě zamrkala, zvedla se a tiše stála nad šedým válečníkem.
     Hra se zrádcem začala.

🐾

     "Jsi v pořádku?" zeptala se Gepardka, když si všimla, že se Stmívání začíná probouzet. Zatím ještě úplně nevyšlo slunce a tábor ještě spal, takže mohla pokojně postávat v doupěti Listovločky.
     Ostatní byli jinde, co věděla, tak Proužka si dala šlofíka před vězením. Byla tu se Stmíváním osamotě.
     "Tak to bylo dost." zamumlal zmateně a pak a bolestně zasyčel, když se pokusil zvednout moc rychle.
     Pobaveně se zazubila.
     Raději zůstal ležet na boku. "Ale jo, budu v pořádku. Ten hajzl, co mě praštil mě asi sakra nesnášel. Měl by trénovat emapatiji." zavrčel sarkasticky. "Předpokládám, že se chceš zeptat, jestli jsem něco neviděl." ušklíbl se.
     Gepardka odhodlaně kývla.
     "Ne. Uslyšel jsem zašustění a pak se mi zatmělo před očima." řekl zamračeně.
     Gepardka si zamyšleně povzdechla.
     "Někoho podezírám."  
     Stmíváního to nepřekvapilo, jen k  zvědavě obrátil pohled a odtušil. "Bylal bys hloupá, kdyby ne."
    "Jenže nemám důkazy." zavrčela zklamamě. "Myslím, že by si mi je mohl pomoc získat. Mám jen logické domněnky na základě kterých nikoho a obzvlášť ji obvinit nemůžu. Jenže všechno dává smysl." zamračila se a zamyšleně přešlápla.
     "Ji?" zeptal se zaraženě.
     Gepardka přikývla.
    "Lvíčku." doplnil zamyšlně Stmívání a podíval se na ní.

 
Wow, velké odhalení... 😼
Tak co na to říkáte? Odhalí Lvíčku? Najdou důkazy? Nebo se všechno zvrtne...?
Psaní téhle kapitoly mi šlo celkem snadně, takže jsem ji měla nějakou dobu předepsanou. 😁😃❤️
A mám na vás ještě jednu otázku - chtěla bych ke kapitolám zkusit přidávat písničky, nebo ne? Už nějakou dobu nad tím přemýšlím, ale nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad. Prosím napište mi nějakou zpětnou vazbu. ☺️