Když víte, že můžete zachránit klan, musíte vědět ještě dvě věci: proč to dělat a jestli nepotřebujete zachránit sama.
Gepardku najdu na území lesního klanu a ona si nepamatuje ani své jméno... V klanu začne nový život a pomalu se stává jedinou koč...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
🐾
"Proč se vlastně jmenuješ tak divně?" zeptala se flekatá kočka Stmíváního. "Proč ne?" odvětil. "Proč jo?" oponovala. "Podle jeho kožíšku." odpověděl jí místo něho Zlatoouško. Takhle je při západu slunce často šedivá obloha. " "Taky by se mohl jmenovat Svítání nebo východ slunce." namítla. Zlatoouško pobaveně zavrněl. "Na to je moc pesimistacký. Svítání přináší světlo. Noc.." "Uvědomujete si, že jsem tady?!" zakňučel na oko ublíženě Stmívání. Oba se jenom usmáli. "Dopadl jsem vážně úžasně, ignorují mě nejen členi mého klanu, ale i toulavé kočky." povzdechl si pobaveně i sarkasticky. Gepardka se vesele usmála a mezitím přejížděla okolí a zhodnocovala možnosti. Tyhle dva by bez újmy neporazila, částečně i vzhledem k tomu, že si zatím není vědoma rozsahu svých bojových schopností. Tuší, že to umí, ale nepamatuje si žádné boje, takže těžko může odhadovat měřítko. Utéct ve správný okamžik by ale asi svedla. Otázkou je, kam ji vlastně vedou a kudy. Problém je, že je momentálně na neznámém území, takže netuší, jaká jsou tu nebezpečí. Kdyby začala zdrhat, budou mít výhodu a budou vědět, kam běží, zatímco ona ne. Můžou ji tak chytit a usoudit, že není až zas tak ovladatelná, nebo může utéct k něčemu horšímu. A dokud má dva lépe obeznámené průvodce, kteří ji mají v přibližně v pořádku dovést ke hranicím jejich území... Bude lepší se jich prozatím držet. I když je to riskantní. Navíc, může od nich získat nějaké cené informace, které by jí mohly pomoct ať už přežít, nebo zjistit, kdo sakra je. Ale Stmívání nejspíš pochopil, o co mi jde, podívala se zaujatě na šedivého válečníka. I Zlatoouško, který se mile zazubil. "Vypadáte jako docela sehraný klan, usmála se zamyšleně. Všichni respektují velitele - kromě tebe." uškíbla se na Stmíváního a pak začala sarkasticky uvažovat. "Takže otázka je, jestli mezi sebou máte nějaký osobní spor, nebo máš jenom čistě z nějakého důvodu problém se všemi nadřazenými vůdci?" "Čím jsi Barevného měsíce tak naštval? " změnil Zlatoouško téma. "Ani nevím. "odpověděl ironicky. "Prostě mě nijak nemá rád." "Což je podivuhodné, když uvážíme, že si drzý kocour, který se mu plete do velení. Že ano?" ušklíbla se flekatá kočka. "Nejsi na zajatou kočku bez klanu přecejenom trochu drzá ty?" odpověděl jí stejně. "Zbývá mi něco jiného?" "Být zticha." usmál se sarkasticky. "Vážně? Největší odměnou nebude to, že budu volná, ale to, že už tě neuvidím." zaprskala. "Nápodobně." "Ticho, hrdličky!" Ona i Stmívání se od sebe okamžitě vzdálili, aby někoho něco nenapadlo a vrhli na sebe nenávistné pohledy. "Slyšíte to?" zašeptal najednou Zlatoouško. Kývli. Pomalu se k sobě otočili zády a prohlíželi si les kolem sebe. Né, že by bylo něco slyšet, ale právě o to šlo. Bylo až příliš velké ticho... Vítr k nim zavál pach dalších koček. Podle výrazu dvou válečníků cizích. Něco zašustilo a cizinka vyděšeně vztyčila uši. Nestačili ani mrknout a už je obklíčili čtyři toulavé kočky. "Tvoji přátelé tě přišli pozdravit?" zasyčel Stmívání vztekle. "Budu ti krýt záda!" snažila se odpovědět v klidu. "To nejsou moji přátelé."
Další kapitola. Doufám, že byla dobrá i když je tentokrát dost krátká. Dobrodružství nekončí... Ať už s vám líbila nebo ne, prosím napište mi něco.😉❤️😺
