Flekatá cizinka

9. Kapitola

      "Lvíčko? " otočila se, aniž dala znát svoje rozčílení.
      Snad ji viděla...?!
Rychle tu myšlenku zastavila a zůstala klidná. Usmála se.
     "Dnes jsi vzhůru nějak brzo. Jak ses vyspala?" přisedla si k ní zlatavá kočka. V očích měla jako obvykle zvědavé jiskřičky. "Můžeš jít se Zelenotmou, Maliníkem a Třpytkou na hlídku? Zároveň se projdeš po území."
      Gepardka přikývla. "Mimochodem řekl už ten kocour něco, proč nás napadl?" zavrčela zamyšleně.
      Lvíčka podezíravě zavrtěla hlavou. "Ne -... ale jeho kamarádi včera zase napadli hlídku. " ušklíbla se.
      "Ale řekl mi, že se raději nechá zabít námi, než aby něco vyzradil lesním- " Zástupkyně odvrátila pohled. "Pochyboval o naší inteligenci." zašklebila se pobaveně.
      Gepardka se v duchu uchechtla.
      "Vyjděte hned." přikázala ještě a pak vlezla do doupěte, aby je zbudila.
Určitě mě viděla přicházet, nepřestávala rozčíleně mrskat ocasem, aniž si to uvědomovala. Jenže... mohla si myslet, že jsem tak svědomitá a byla tam kvůli té věci.
      Nebo mohla si jí nevšimnout? Nemyslela si, že zrovna Lvíčka by byla tak nepozorná. Ne, ona není ten typ...
Tak v čem to je... A to švihaní ocasem jí domněnku o té věci určitě potvrdilo, uvědomila si a okamžitě toho nechala. Nechtěla být tolik čitelná.
      "Jdeme! "mňoukla na ni Zelenotma.
      "Vždyť už běžím!" dohnala ji Gepardka a Maliník už na ně čekal.
      Flekatá kočka se dál věnovala svým myšlenkám.
      "Je lepší nenávidět se za to, že jsme něco udělali, než litovat toho, že jsme neudělali nic... "
      Proč by jí to někdo říkal?
      Žije... ještě?
      Tiše následovala Zelenotmu s Maliníkem a snažila se aspoň trochu koukat kolem, ale pořád se musela vracet k raní vzpomínce. Každý kámen a kořen, který překračovala, jí to vracel, protože už ho znala.
      Tráva už byla skoro suchá a šustila pod tlapkami.
      Najednou vycítila se příležitost se předvést.
      Doslova.
      "Máme jenom kontrolovat, co se děje kolem, nebo i lovit?" zeptala se po chvíli na oko zvědavě Maliníka, který působil jaksi přístupněji.
      "Proč se ptáš?"otočil se na ni.
      "Protože kolem tebe právě vesele prošla myš." ušklíbla se trochu puntíčkářsky.
       Zelenotma otevřela tlamičku, aby nasála všechny pachy a pak pobaveně mrskla vousky, stejně jako Třpytka, zatímco Maliník už skákal do křoví.
       "Abych neudělala něco špatně... " ohradila se pobaveným úsměvem flekatá kočka.
       "Ještě přidej a přejmenujeme tě na Stmíváního č. 2." sjela ji pohledem ironicky zelenooká bojovnice. Třpytka ji jen zvědavě sledovala a pak přemístila svoji pozornost na zeleného brouka.
       "Takže do mě taky budeš zamilovaná?" uchechtla se Gepardka jakoby mimochodem. Všimla si jak se na Stmíváního dívá a občas uvolněně cuká vousky, nebo omylem zavrní.
       "Nemiluju ho!" zavřčela, ale pro Gepardku ne dost přesvědčivě.
       "Jak myslíš..."
       "Vážnně máž dobprý čich." ozval se Maliník, zatímco se snažil převrátit myš v tamě tak, aby mu bylo rozumět.
       "Dávám pozor." pokročila potěšeně rameny.
       Kočky se zase rozešly lesem.
       Ale ona měla pocit, že se mezi kapradím něco mihlo.
       Něco zlatého. Lvíčka?

🐾

     "Nedokázal jsem to." povzdechl si smutně krémově mourovatý kocour s černým flíčkem přes levé ucho a oko. "Opustil jsem je, nechal jsem je v tom a nechtěl jsem, aby mě následovali... sem."
      Byl zvláštní. Všechno bylo zvláštní, tenhle les jen tak nějaká živá kočka neznala. Světlo, tolik světla. A on i kočka vedle něj byly nějak zářiví ...
      "Mohl jsem tomu zabránit, ale nedokázal jsem to. Umřel jsem a nechal je tam. Aspoň že ona ..." ztichnul.
      "Udělal jsi to, co si musel. Bylo to statečné a nic víc jsi udělat nemohl. I tady je minulost jenom minulostí. "
      Šedivobílá kočka ho olízla jemně mezi oušky.
      "Kéž bys byla tam dole, potřebují tě víc než já." zavrněl. "Vždyť víš co se chystá a jsi léčitelka..."
       Přikývla."I ty to víš, ale můžeme jim přece pomoc. "
      "Jenže já si přeju stát vedle nich, ne je... chránit." marně se snažil vypadat vyrovnaně.
      "Jsi po smrti, ano. Takže jestli chceš být ještě užitečný, přestaň laskavě bojovat s vlastním komplexem méněcennosti!" zavrčela kočka.
      "Vím že nic nezměním na tom co se stalo, ale chci, abych ještě dlouho nikoho z klanu neviděl a udělám pro to všechno." podíval se jí odhodlaně do očí.
      Jen mu věnovala pozornost dalším zavrněním.
      "Vím jak jim aspoň trochu pomoct."
      "Poslouchám."
      "Ta malá - "
      "Vždyť ani není učednice léčitele ...?!"
      "Ale je nadaná! Jako já." nadějně se na něj podívala.

Tak další kapitola. Tentokrát tu máme i hvězdný klan... Doufám, že vás to bavilo.

Koho zahlédla? Uvěří všichni, že je tulačka? O čem mluví kočky ve hvězdném klaně a co se vlastně stalo, že Gepardka nemá paměť? A hlavě - souvisí spolu nakonec to všechno?