Flekatá cizinka

7.Kapitola

     Dojídala večeři.
     Trochu tak trochu se cítila smutně, když se dívala na ostatní, jak si povídají. Jen trochu. V určitém smyslu byla ráda, že jí nikdo neklade oblbující otázky a má klid.
     Hlavně ten klid... Když chtěla taky chtěla vydat spát, narazila omylem na Zlatoouška. Chvilku byl jen ticho, než se Zlatoouško rozhodl mluvit.
    "Chci se omluvit. Totiž... "
    Chvíli se na sebe jen dívali. Zamyšleně se otočila. Má za účelem něco konkrétního, nebo chce jenom zjistit, co jsem zač? problesklo jí hlavou.
    Oba přibližně tušili, na co myslí ten druhý.
    "Nejsem tak hloupá, jak si myslíš." povzdechla si vztekle. "Chtěl jsi mě poslat k jinému klanu!"
    "Já jsem - "
    "Nedá se ti věřit."
    "Že to říkáš zrovna ty. Nejsi samotářka." podíval se na ní zvědavě.
    "Co?" vyjela s zastíraným překvapením. Jak může tušit něco, o čem ona sama nemá ponětí...?! Možná ji znal dřív, než ona jeho... Nebo jenom odhaduje. Ovšem jestli přijde na její ztrátu paměti tak to bude ještě větší prohra.
    "A kdo jsem...?" zavřčela tiše.
    "Nevím." mňoukl. "Ale děkuju, že jsi mě zachránila." řekl  Zlatoouško.
    "Taky jste mě mohli přivést do tábora a říct, že s tím přepadením mám něco společného." ušklíbla se.
    "Ušetřil bych si tím problémy." zažertoval.
    "Už jsi mě viděl bojovat a jsi si tím tak jistý?" strčila do usmála se.
    "To má být výhrůžka?" podíval se na ní mile z hraným překvapením.
    "Možná." teď v jejím hlase bylo i trochu vážnosti a viděla, jak Zlatoouška lehce zarazilo, i když to nedal znát.
    "Proč se mnou chceš mluvit?" zeptala se trochu pobaveně, trochu sarkasticky.
    "Jsem zvědavý a připadáš mi jako zvláštní kočka." zazubil se zamyšleně.
    Nakrčila mírně otráveně čumáček.
    "Vsadím se, že to říkáš všem."
    "Ani ne. Třeba Barevnému měsíci jsem to nikdy neřekl." uculil se.
    Gepardka měla co dělat, aby nevyprskla smíchy a on pobaveně  pobaveně zacukal vousky.
    Gepardka zůstala ještě sedět na místě.
    "Přátelé?" řekl.
    "Hezké sny," popřála mu.
    "Tobě taky." jemně se o ní otřel kožíškem, když odcházel někam jinam.  
    Chvilku ještě dýchala čerstvý večerní vzduch, ale pak se rozhodla jít spát, když ucítila, jak se jí zavírají oči.
     Jen co si lehla na své místo, usnula.
    
                              🐾

    Další ráno.
    Zvedla se z měkkého pelíšku a cítila, jak v ní proudí spousta nové energie.Trochu jí zabrněly tlapky, když se tak nečekaně zvedla a ona musela chvilku přešlapovat na místě, než jí začaly poslouchat. Chvíli jen pozorovala ostatní ještě spící kočky, jenže to jí postupně začalo nudit.      
     Rozhodla se vydat na chvíli sama ven.
     Byla ještě noc, ale měsíc už byl téměř na konci své cesty. I tak ale odhadovala, že zbývá ještě dost času, než se vzbudí hlídka.
     Pomalu přejela pohledem ztichlý tábor. Bylo to uklidňující. Ticho, tma, občas zašustění... Jestli chce ale něco dělat, nesmí tu stát a jen tak koukat, napomenula se.
    Tiše se rozběhla k východu a zmizela v tunelu. Jenom malá procházka ji přece neuškodí... A bude jedno, že by to někdo mohl pokládat za podezřelé, pokud se vrátí v čas, což rozhodně udělá.
    Než vešla do tunelu, zdálo se jí na chvilku, že ve tmě koutkem oka viděla zalesknout se dva páry kočičích očí. Jedny byly trávově zelené a ty druhé plné zvláštní zvědavosti.
    Pak ten pocit pochybnosti zahnala a vdechla uvolněně čerstvý, studený, noční vzduch.

Další kapitola je zde! Takže, doufám že vás bavila.
Slibuji, že další kapitola bude velmi zajímavá a dozvíte se něco nečekaného!🤔❤️☺️
Co se stane dál? Koho byly ty oči a co všechno skrývá Gepardčina minulost?
Nejvíc mě potěší, když budete u každé kapitoly hádat, co bude dál. 😉
Díky.