Flekatá cizinka

24. Kapitola

   "Nesedí to." přešlápala naštvaně.
   "Taky nemyslím, že by si mě prostě všiml. To zní ať příliš jednoduše na to, aby to byla pravda." ucedil Stmívání zamyšleně. "Byla tma, byl jsem dobře schováný a navíc - když utíkáš, nesnažíš se vnímat detaily. Snažíš se prostě rychle proklouznout pryč. Ten někdo musel vědět, že tam budu, aby si mě všiml."
     "Přesně." zavrčela souhlasně. "Takže ten někdo musel mít informaci, že jsi vůbec vzhůru." zamračila se. "Nevěřím na to, že šel někdo brzo ráno k veliteli a zaslechl nás. A náhodou tenhle někdo."  řekla.
    "Takže se nabízí otázka, jak věděl, kde jsi?"
     Stmívání zavrčel.
     "Je to někdo z našeho týmu. Má informace zevnitř." kývl zamračeně. "Já ne. Kdyby velitel chtěl s toulavkami něco mít, tak to prostě nařídí a nevzbuzuje k nim naopak nenávist. Možná by zařídil pár náhod, kdy by nám pomohli, nebo na nás zaútočili ostatní klany." uchechtnul se. "Ty jsi byla ve vězení. A Proužka s tebou... Co vím."
     "Takže zbývá jeden. A má motiv." podotkla Gepardka zaujatě. "Pokud má zrádce osobní pohnutky, tak to bude těžké odhadnout, ale pokud chtějí moc a není v plánu vedení úplně vyvraždit, bude se snažit nahradit... Lvíčku." zavrčela a vybavila si vzpomínku.

     "Dokud nezistíme, proč to ten zrádce dělá, nepohneme se z místa." řekla Lvíčka.
     Gepardka se odhodlaně usmála.
     "Jediný důvod, u kterého je jisté, jaká kočka překáží je touha po moci." Svojí další větou si nebyla jistá. Protože pokud nepřekáží ten, koho myslí, zbývá jediná ještě vyšší pozice...!
    Už tehdy jí to došlo.
    Všechno.

    Je jediná výší pozice, než ona.
    Jenom jedna kočka stojí nad zástupcem.
    Jenom jedna.
    Velitel.
    "Takže jestli ten někdo Lvíčku nechce odstranit..." řekla odhodlaně.
     "Tak je to Lvíčka sama a plánuje se zbavit Barevného měsíce." řekl. "A tohle všechno je pro ni jen způsob, jak odvést pozornost. Koneckonců, nemůže říct, že ji to nezajímá. A ani na to nemá pravomoc." uškíbl se pochmurně Stmívání.
     "Přestože všichni víme, že jí Měsíc malinko nespravedlivě naddržuje a ty dva budu jednou spolu," zacukal pobaveně vousky. "- byla by podezřelá, kdyby jí vyšetřování nezajímalo. A to si nemůže dovolit." zvážněl.
    "Nemá jinou možnost." řekla hořce Gepardka.
    Stmívání si ji přeměřil pohledem a odtažitě kývl.
    "Jestli chce přežít..."
     Gepardka zamrkala.
    "Nemá až zas tolik dobrých možností. Protože kdyby na druhou stranu neudělala nic, někomu by mohlo snadno dojít, že se o plánu zrádkyně dozvěděla." kývla zarytě.
    "Takže mě praštila po hlavě." zavrčel a sklopil uši.
    "Musíme najít důkazy." řekla pak odhodlaně.
    "Společně."

🐾

    Stmívání přikývl.
    "Už bys měla jít." zamračil se pak rychle, když si všiml, jak na jeho kožíšku začaly tancovat první paprsky slunečního světa.
     Snad poprvé se upřímně usmál a sledoval, jak se Gepardčin obličej barví do zlata.
     Odhodlaně kývla a rozběhla se tiše pryč. Přitom opatrně našlapovala, aby si jí nikdo nevšiml. Každou chvíli se tu mohl kdokoli objevit. V lepším případě by Proužka dostala velmi, velmi, velmi vynadáno. V tom horším... By všechno prasklo. Měla by si dávat pozor a příště takhle neriskovat.
     Vklouzla do doupěte a vydechla.
     Unaveně.
     Aspoň si může zdřímnout.
     Usmála se, uvelebila se v mechu a zavřela oči.
     Nevěděla co se jí zdálo, ale asi to nebylo děsivé, protože když se probudila, slunce jí svítilo do očí a ona byla odpočinutá.
    Vstala a protáhla se.
    Pak zvědavě koukala ven.
    "Lvíčko?"
    "Ano." otočila se energicky zástupkyně.
    Gepardka se usmála a ostražitě ji sledovala, i když to pod obvyklým, jemně sebeštředným úsměvem.
     "Napadlo mě, že když si teď všichni myslí, že jsem tady, byla by to dobrá příležitost poohlédnout se po lese. A jelikož jsem teď hlídánaná zrádkyně a nikdo nepředpokládá, že budu na svobodě, můžu jít jakkoli daleko a kam chci. Třeba najít konečně jejich tábor." uškíbla se.
     Lvíčka zamračeně přešlápla, zády k Gepardce.
    "Uvědomuješ si to riziko?" sykla zamyšlně směrem k Gepardce.
     "Proto chci, abys mě kryla." ušklíbla se sarkasticky.
     Lvíčka znovu přešlápla.
     "Dobře." řekla potom odhodlaně. "Jsem pro každou šplatnost."
     "Samozřejmě, že jo." zazubila se Gepardka. "Je tam někdo?"
     "Jo, dvě kočky co hlídají tábor kromě mě." poznamenala zástupkyně.
     Gepardka se nadechla.
     "Tak mi řekni, až se otočí."
     "To nemůžeš myslet vážně." sklopila naštvaně Lvíčka uši. "Právě se otočili, ale to neznamená, že -"
      Vžum! Gepardka udychaně doběhla pod jednu stranu velitelovy skály, odkud jí už neviděli.
      Usmála se na Lvíčku.
      Chápu, co se riskuješ.
      Ta jen rezignovaně zašvihala ocasem. Gepardka se na ní zpětně usmála vydala  k východu, kde našli Stmíváního. Což byla teď vpodstatě jediná možná cesta.
      Otočila se naposledy a rychle rozešla do houští. Prodírala se listím a netrvalo dlouho, než se dostala ven.
      Musí něco udělat.
      Už možná nebude mít možnost.
      Nebo čas.
      Všechno se může tak moc rychle změnit. Jejím krokem.
      Svižně pokračovala lesem a měla neustále napjaté uši.
      Odhodlaně se usmála a rozběhla.
      Promiňte... Lvíčko. Stmívání.
      Nejdu najít ten úkryt.
      I kdybych ho našla, popravdě nevím, co bych dělala dál. Zrádce se tam jen tak procházet nebude a taky si nemyslím, že by se znal s všemi okolo.
      Musím si zařídit něco osobního.

Uf. :3
V dnešní kapitolce jsou spíš fakta, tak snad vás bavila a rozuměli jste jejich myšlenkovým pochodům. 😅
Kdyby se v tom někdo strácel, klidně to vysvětlím.
A jinak? Co si o tom myslíte? Kam Gepardka doopravdy jde? Co se jí honí hlavou? Jak jde zrádce usvěčit? Co znamená to 'nebude mít možnost'? Čeho se bojí?
Pěkný den,
Vaše Axi.