Flekatá cizinka

33. Kapitola

       Začínalo poprchávat.
      Gepardka se Stmíváním běželi vyděšeně k táboru. Neslyšeli přesně, odkud se křik ozval, ale věděli směr.
      Konečně byli tam. Kousek od bran do tábora bylo kolem něčeho uprostřed seskupených několik koček, včetně Lvíčky, Ohivky a Proužky. Prodrali se dopředu a teprve uviděli, co se děje.
       Gepardka se vyděšeně podívala před sebe a zalapala po dechu.
     V kaluži bláta a krve ležela Černotlapka a na krku měla velký, červený šrám, ze kterého tekla krev.
     "Ne.. Ne, to nemuže být pravda!" vyhrkla zděšěně.
     Ostatní kočky ji obklopovaly a snažily se něco udělat, nebo šokovaně zíraly před sebe.
     "Zavolejte někdo léčitelku!" vřískla Ohnivka.
     "Kdo to udělal?" prskla nenávistně Proužka. Jakoby to k Gepardce doléhalo jenom z dálky.
      Černotlapka je mrtvá.
      Nežije. Prostě je najednou... pryč.
      Někdo jí zavraždil.
      Ale proč by to dělal? Jaký by měl motiv? Proč vraždit zrovna tuhle válečnici? Věci se jí v hlavě prolínaly.
      Je jenom jedna kočka...
      Polkla a chtělo se jí zvracet.

      "To ty jsi zrádce, Stmívání."
      - - -
      "Tyhle útoky nejsou náhodné a já jim zabráním, ať to stojí cokoli." slyšela Černotlapku.

      Kaluž krve tekla k ní a přibližovala se k jejím tlapkám.

    "Chci ji od toho udržet co nejdál."
      - - -
     "Ty jsi možná nemyslíš, že si zasluožím trest jako zrádce, ale každý není jako ty!"
      - - -
      "Musíme ji umlčet!"

       Gepardka se otočila a podívala se vedle sebe. Stmívání byl pryč.

🐾

        Černotlapčina krev už se skoro dotíkala jejích pacek. Dívala se dopředu a něco se v ní zlomilo.
        Gepardka začala zděšeně ustupovat a pak se rozběhla z tábora.
       Vyběhla do deště a kapky se jí vpíjely do kožíšku, ale jí to bylo jedno. Cítila, jak se její srdce trhá na milióny kousíčků a každý z nich krvácí a tříští se na prach.
       Běžela sama v lese a dopadla na ni déšť.
        Jakoby všechno přestávalo dávat smysl. Tohle byl důvod, proč vyšetřovala, proč se stala zrádkyní. Aby nikdo neumřel... Aby měla věci ve svých tlapkách... Cítila, jak jí srdce splašeně buší.
        Byla jsem hloupá!
        Věřila jsem mu.
        Pravda je na světle, Stmívání nikdy nebyl dobrý... věděla to... někde uvnitř.
        Už není žádný spusob, jak skrýt krev na a jeho lžích!
        Nemůžeš důvěřovat synovi zrádců... Skončí stejně jako oni...!  Gepardka vztekle zavřčela, zastavila se a nechala ledové kapky spolu se slzami téct po jejím obličeji.
       V jednom okamžiku se může všechno změnit!
      Nedokázala vytlačit tu vzpomínku a krev jí v hlavě blikala stále dokola.
       Nepomohla tomu uvěřit.
       Před očima se jí míhal obraz Černotlapky a ona zvedla hlavu a mžourala do mraků.
        Nedokázala zastavit slzy.
        Dokážu, že to zvládnu... Dokážu to aspoň sobě... Musím..! Jsem silná...
Gepardka se zhroutila do bláta a začala vzlykat.
        Jednoduše nevěděla, jak to unést a tmavá obloha spolu s chladnými kapky dokreslovaly atmosféru. Chtěla se vrátit domovů, které už neexistovaly. Chtěla pryč.
        Těžko říct, jak dlouho takhle ležela, po chvíli pak zaryla tlapky do bláta a začala se malátně zvedat. Postavila se, popotáhla, utřela si už tak mokrou tlapkou obličej a stiskla
čelist.
       Ne. Bez ohledu na to, co se stane, vždycky zase vstane.
       Vtom uslyšela známý hlas.
       "Gepardko." řekl Stmívání pomalu.
        Překvapeně se otočila.

🐾

       "Nesnáším tyhle intriky." řekl ponuře.
       Gepardka ho sledovala a udělala krok zpátky.
       Stmívání se zamračil a skoro zoufale zavrčel. "Ale přesto, musíme pokračovat v plánu- !"
       "Ne." přerušila ho vyděšeným zavrčením.
       Stmívání zvedl hlavu a udělal krok dozadu.
     "Co se sakra děje?"
     Zůžily se mu zorničky a vyděšeně se na ni díval. "...Ty si myslíš, že jsem jí zabil. Musel to být někdo jiný!" zasyčel. "Řekni, že mi věříš? Notak, kde je problém?"
      "Zavraždil jsi jí! Lhal jsi mi! Jsi chladnokrevný zabiják!" zavřískala.
      "Já bych nikdy nezavraždil někoho kvůli svým chybám! Přísahám!!" zavrčel ponuře.
      "Nemyslím si, že víš, co to znamená." zavřčela. "Ty jediný jsi měl motiv! Kdyby nás odhalila, skončil bys mrtvý!!"
      Gepardce ujel pohled zpět k táboru.
     "Gepardko, nedívej se tam, dívej se na mě!" ucedil. "To přece... Nikdy jsem nechtěl, aby umřela." dostal že sebe nakonec zoufale a zamrkal.
       Gepardka zalapala po dechu a po tvářích jí znovu začaly téct slzy. Pocity se v ní míhaly, narážely do sebe.
       "Nenávidím tě Stmívání, jasný!" zavřčela. "Jsi jenom arogantní, bezcitnej idiot!"
       "Tak aspoň vím, na čem jsem." řekl tiše, až ji zamrazilo. "Klanu hrozí nebezpečí, ale prosím, klidně pojďme zpochybňovat moji morálku!" vyhrkl naštvaně. "Aspoň nejsem manipulativní, všemocná, cynická mrcha, které záleží jenom na tom, aby ona ovládala všechno a všechny."
         Gepardka zaprskala. "To vím i já, ale vražda Černotlapky není maličkost! A ještě něco - já mám taky problémy! A NE, nejsem v pořádku! Nemáš tušení, co cítím! Nejsi jako já! Jsi vrah!" zakřičela. 
        "Máš pravdu." vydechl znechuceně, zaprskal a zvedl hlavu. "Protože já nejsem jako ty!" zavřískal nenávistně a Gepardka nevěděla, jestli voda stekající po jeho obličeji je déšť nebo slzy.
       "Protože můj otec byl hajzl a moje matka umřela, než jsem ji stihl poznat! Protože moje rodina je MRTVÁ! Mrtvá, chápeš?" zasyčel nenávistně do deště.
          "Protože Černotlapka taky nežije." zašeptal téměř neslyšitelně a po tváři mu stékaly další slzy. "A do háje, protože kočka, kterou miluji a pro kterou bych umřel to nikdy cítit nebude!!!"
          Zhrouceně zavrčel, sedl si a vydechl.
          Gepardkce se vyděšeně zůžily zorničky a nevěděla, co říct. Rodina... Černotlapka.. Kočka...
          "Kočka... kterou miluješ...?" vydala že sebe nakonec zaraženě.
Stmívání ještě víc sklonil temný pohled a se stisknutou tlamičkou mlčel.
         "Řekni kdo to-?" vyhrkla stále zaseknutá.
         "A pak co?" uchechnul se bolestně, zvedl hlavu a zadíval se jí do očí.
        "Řekneš 'Chudáčku, je mi to líto, ale nemůžu to změnit.'?!" zasyčel chladně.
         Gepardka udělala krok dozadu, tiše na něj zírala, stiskla tlamičku opět plakala. Zavřela oči, aby zhanla slzy, ale bylo to nanic.
        Stmívání se hořce ušklíbl otočil se.
      "Stmívání!" vydechla a zvedla se. "Tohohle budeš litovat!!!" zavřískala plná vzteku.
       Rozčíleně se zašklebil a otočil.
       "Pozdě, už lituji." odtušil Stmívání a zmizel ve tmě.

A je to tady! Je to publikované.
Objevuje se tady další dějový zvrat. Mysleli jste, že teď prostě všechno utají a společně vyhrají?
Musím přiznat, že ano, tahle scéna je vážně dojemě smutná, jak jsem už zmínila. Chápu obě strany. ❤️
Awww, tahle kapitola asi zatím nejvíc propracovaná a nejvíc přehrávaná v mojí hlavě. Musím říct, že tuhle zápletku už jsem si naplánovala tak minimálně před čtyřmi měsícmi... Bylo tak těžké o tom nemluvit! 😭😎😊
Vždycky bych se tady chtěla vypovídat, ale jsou tu spoilery...😖
Miliju tuhle scénu, kdy se hádají v dešti. Mám už ji v hlavě snad několik měsíců, takže jsme to napsala poměrně rychle. 😆☺️🥺
No, není to asi takové překvapení pro dočista všechny, dává to smysl a z někteří už o Černotlapčině smrti spekulovali a musím říct, že jsem nad tím hodně přemýšlela, takže to není jako, že se prostě rozhodnu - 'well, I will kill this character.'
Těším se na vaše komentáře, to je pro mě největší odměna. :'D

Opět se naráží na tenkou linku mezi dobrým a špatným... A co je vlastně co? Věci vyplouvají na povrch a dva bývalí přátelé nyní stojí proti sobě.

Tak co na to říkáte?