Flekatá cizinka

41. Kapitola - Epilog

     V tu chvíli Gepardka přestala sřízlivě přemýšlet. 
     Není léčitelka, tady už nic nezmůže!
     Nedokáže to změnit.
     Se slazami v očích a razným výrazem plným bolesti se zvedla. Její hlava z toho třeštila a srcde pukalo smutkem, přesto nenechala strach převzít kontrolu. 
      Truchlení je moc velký luxus. Přepych, který si ona nemůže dovolit...
     Ale jestli Stmíváního najdou tady, bude vysvětlování k ničemu. S vraždou ho budou spojovat už navěky.
    Musí ho dostat pryč.
    Musí nějak zajistit, aby to vypadalo tak jak chce. Listovločka je možná milá, ale nic nekalého ztajovat nebude, taková už je povaha všech.
      To ona, to Gepardka je jediná, která teď může něco udlělat.
     ...Ale ona nikdy neměla přednostně na výběr, tohle nebyla volba, kterou mohla ovlivnit.
      Musela... Musela to udlělat.

      Gepardka seděla ráno v léčitelském doupěti. Smutně se ohlédla ke vchodu.
      Udělala všechno, co mohla...
      Vždycky dělala... Nebo ne?
      Všechno vyšetřování, všechno tápaní ve tmě... Všechno zatajovaní míněné s dobrými i sobeckými úmysly... Všechno snažení - a pak chvíle ticha, když stála čelem k špehovi... Intriky a plánování proti většímu nepříteli... Odhalování pravdy, bojování proti osudu obrácenému proti ní...
      Nepochybně udělala hodně chyb...
      Ale je k ničemu jich litovat.
      Stmívání se trhnutím probudil. Když ucítil bolest v rameni, zase si sedl.
     Gepardka se nadehcla.
     Šťastně pozorovala svýma světle zelenýma očima. Samotnou ji překvapily úlevné pocity a třepotající se srdce radostí.
     "Proč vždycky jeden z nás skončí takhle?" uchechtl se tiše.
     Gepardka se usmála a v očích se jí zaleskly slzy. "Zvládl jsi to!" Zbrkle Stmíváního objala a on se uculil.
     Pak se zase odtáhli, aby mu nic neudělala z ramenem.
     Nastalo ticho.
     "Ohledně toho, co jsme ti řekl..." zamumlal Stmívání.
     "Ano, mám tě taky ráda." zazubila Gepardka sebevědomě.
     Stmívání se nadechl.
     "Cože-" trhl sebou nahoru.
     "Dávej si pozor na to zranění!" vyhrkla ustaraně Gepardka a pak s hraným chladem pokračovala. "Zatím nezvládneš ani stát."
    Stmívání uraženě zavrčel, když uslyšel svoje vlastní slova obrácená proti sobě.
    "Ty-"
    Usmál se.

🐾

   "Jak jste to vysvětlili?" zeptal se, když začal logicky přemýšlet nad tou událostí.
     "Zaútočila a tebe večer skupina toulavek, Lvíčka už to řekla veliteli." odpověděla Gepardka. "Zranili tě mimochodem dříve ve dne, takže to nemá souvislost s onou vraždou."
    Nikdy by ji nenapadlo, že bude krýt někoho takového. Ne, nikdy by jí nenapadlo, že ho bude mít ráda. Nenapadlo by ji, ze někdo budem mít rád ji.
    Pousmála se.
    Stmívání se zamračil.
    Vím že jsem říkal, že nechci nikoho zabít, ale... Utrápeně si povzdechl. Byla by to pořád tak špatná věc, když tím mohl zachránit další životy?
    Nemůžu uvěřit, že si to myslím.
    Chtěl bych toho litovat, ale jak můžu... pokud si myslím, že to bylo správně?
     Tím že jsem ho zabil, zachránil jsem Gepardku, Lvíčku.
     A jestli to je tak, pak se s tím vyrovnám. Usmál se.
    Všechno bude v pořádku.
    Pak nastražili uši a podívali se k vchodu.
    Dovnitř vešla zástupkyně a další.
    "Jsem ráda, že jsi v pořádku." usmála se jednoduše Lvíčka. Bylo vidět, že ze všeho nejvíc nadšená, že se probral.
      "Opravdu jsme si dělali starosti." dodal Zlatoouško šťastně.
      Stmívání pozoroval kočky shromážděné u vchodu.
      Stáli tam Gepardka, zástupkyně, Zlatoouško, Zelenotma, která mile ušklíbla. Dokonce i Černotlapka se na něj dívala z jakýmsi pochopením.
     Že by zapoměla na jejich dohodu? Váhal Stmívání. Ne, nemožné.
     Byli tu i Mlíčka, Maliník, Ohnivka, velitel a nezvykle přátelská Proužka.
     "Tak jaká je situace?" zeptala se flekatá kočka.
     "Všechno je v pořádku, velitel o tom bude mít zanedlouho veřejné oznámení." řekla jim Lvíčka.
     "Tak to nemůžu prošvihnout!" zvedla se nadšeně Gepardka.
     "Já taky ne." vydal se ven Stmívání.
     "Stmívání!" zavrčela Lvíčka a doběhla je.
     Teď už tam zase byli jen ini tři.
     "Jak jsi řekla, jsem v pořádku." odpověděl jí s úšklebkem.
     "Oba dva!" vyhrkla znovu naštvaně. "Jak můžete předstírat, že se nic nestalo! Chcete se snad zase do něčeho zamotat?!"
     "Ne, samozřejmě že ne." odpověděla jí s provinilým povzdechem Gepardka.
     "Naštvali jste dva vrahy a zničil jim životní šanci, tomu já neříkám bezpečné jednání." zavrčela otráveně zástupkyně.
      "To byl Gepardky nápad!" bránil se Stmívání.
      "Co prosím?! Měla jsem tě tam nechat! Ty drzý, sobecký nevychovaný-" začala nadávat Gepardka.
      "Ale, jsem rád, že do toho všeho šla se mnou." přerušil ji jemně.
      "Huh?" Gepardka stichla a malinko zčervenala. Její vztek byl pryč.
     "Já taky."
     "Cože?"
     "Jsem ráda, že jsme tě tenkrát odhalila a rozhodla se k tobě přidat." mňoukla. Pak se pousmála. "A něco jsem s tvou malou pomocí zařídila."
     Stmívánímu se v očích objevily otazníky.