Dark World [One Direction]

20.

La Rossa Negra. Je to jakási čtvrť, kde žijí pouze Kubánci, tedy obyvatelé Kuby. Mají tu své zvyky a tradice, které mě vždy ohromí. Drží pospolu, jako rodina, a to se kolikrát ani neznají.

Nic se nezměnilo. Toto místo byl učiněný ráj. Před malým kamenným domkem bylo pět muzikantů hrajících na kytaru, provizorní bubny, harmoniku a chřestidlo. Pátý příslušník zpíval kubánské písně.

Lidé se kolem sebe proplétali a tančili kubánské tance proslulé svými svádějícími a odvážnými pohyby.

S úsměvem jsem se prodírala davem a vešla do domku, kde na dece rozprostřené po zemi, seděl Chuan a jeho manželka Cista. Ta v náruči chovala malého Pedra. Na dece měli jídlo. Kdybych to měla nějak popsat, přirovnala bych to k pikniku. U nich to byla ovšem jakási tradice. Jedli na zemi, jelikož Cista nebyla pravá Kubánka. Její kořeny sahají až do Asie. 

,,Ahoj." pozdravila jsem své dlouholeté přátele a krátce je objala.

Chuan se usmál a s Kubánským přízvukem mě přivítal. ,,Moc rád tě zase vidíme. Ashton tě ještě nezničil? Páni..." uchechtl se milý Chuan. Je mu kolem třiceti let, ale je moc hodný a přívětivý. S úsměvem jsem zavrtěla hlavou. ,,Proto tu ale nejsi... Chceš dozadu? Můžeš, přes hudbu nebude nic slyšet." usmál se.

,,Děkuji." objala jsem ho znovu a přešla zpět k autu. Rozhlédla jsem se a po zjištění, že vzduch je čistý, jsem vzala z auta zbraň. Zase jsem auto zamkla a vrátila se do domku.

Prošla jsem jím na druhou stranu a ocitla se na malé zahradě obehnané kamennou zdí, která měla bílou barvu.

Na jedné ze zdí mám nakreslený provizorní terč. Přesněji řečeno - obyčejný černý flek od oleje.

Hudba se nesla všude okolo, nemusela jsem mít strach, že mě někdo uslyší. A kdyby se někdo blížil, mí dobří přátelé mě včas varují.

V ruce jsem svírala obyčejnou pistoli ráže devět milimetrů. Nasadila jsem tlumič a namířila na terč. Stiskla jsem spoušť, při čemž sebou pistole škubla a z jejího nitra vyletěla kulka. Zvuk byl utišen tlumičem.

Člověk by si řekl, že mnohem víc sebou bude škubat samopal. Ale pistole sebou škube silněji. Když jsem střílela poprvé, dost mě to překvapilo. Tehdy mi křuplo v zápěstí a nějakou dobu jsem s ním nemohla hýbat. 

Takhle jsem si vybíjela vztek asi hodinu. Ano, byla jsem vzteklá. Vztekala jsem se hlavně sama na sebe. Jak jsem jen mohla dopustit, aby to zašlo tak daleko? Neměla jsem se zaplétat ani s jedním z kluků. Nikdy bych teď nemusela řešit tuhle situaci. Vybírat si.

***

,,Konečně!" vydechl Harry, když jsem dojela domů a zouvala si boty. ,,Nebralas mi telefon!" řekl podrážděně a zpražil mě pohledem.

Povzdychla jsem si a beze slov jsem ho obešla a šla do koupelny.

,,Fajn, teď mě jako budeš ignorovat?" zeptal se.

,,Ne Harry. Jen nechci bejt hnusná. Moje nálada je na bodu mrazu a v tu chvíli občas řikám věci, kterých pak lituju. Tak mě teď prosím chvíli nech." požádala jsem ho a vešla do koupelny.

Dala jsem si sprchu a oblékla se do pohodlného oblečení. Když jsem se vrátila za Harrym, stál u plotny a dělal večeři.

,,Kde jsi byla?" zeptal se znovu Harry, aniž by se ohlédl.

,,Ve sprše?"

,,Myslím předtím. Nic jsi neřekla, měl jsem strach."

,,O to, že by se mi mohlo stát nebo o to, že by Liam vyváděl, kdyby se něco stalo, hm?" povytáhla jsem obočí a založila si ruce na prsou.

Harry s třísknutím odložil vařečku a otočil se na mě. ,,Pane bože, vysvětlíš mi, co to je za stupidní otázku? Co to do tebe dneska vjelo?" řekl naštvaně a se zamračeným výrazem na mě koukal. Mlčela jsem. Nevěděla jsem, co odpovědět. ,,Pokud nevíš odpověď na svou otázku, tak ti nevím, ale asi jsi nevšímavej člověk. Odpověz si na to sama." sykl podrážděně a znovu se otočil k plotně a začal míchat omáčku.

Povzdychla jsem si. Druhá možnost, to je podle mě jsho odpověď. Nechce přijít o kejhák.

,,Fajn. Dobrou." odsekla jsem a zalezla do ložnice. Samozřejmě jsem ještě spát nešla. Nějakou dobu jsem jen byla na mobilu, a nebo jsem se věnovala svým ne příliš příjemným myšlenkám.

Z nečinnosti mě vytrhl až zvuk vyzvánění mého mobilu.

Hovor jsem přijala.

,,Slečna Cantvillová?" ozvalo se.

,,Ano, kdo volá?"

,,Nemocnice Borrow. Máme zprávy ohledně vašeho bratra."

Nervózně jsem se kousla do rtu. ,,Ano? Jaké?"

,,Váš bratr se probudil a zdá se, že si vše pamatuje. Mohla byste dorazit?"

Zalapala jsem po drchu a do očí se mi nahrnuly slzy štěstí. ,,Samozřejmě, hned tam budu!" ujistila jsem sestru a rozloučila se s ní.

Rychle jsem na sebe hodila normální oblečení a vzala kabelku. Vyšla jsem z pokoje a mířila ke garáži, když mě zastavila Harryho ruka.

,,Kam zase jedeš?" zeptal se. Na jeho tváři byla vidět unavenost a v jeho očích starostlivost.

,,Do nemocnice. Za bratrem." řekla jsem jen a vyškubla se mu ze sevření.

Zamručel, ale nechal mě jít. Rychle jsem seběhla schody a jedním stiskem tlačítka na zdi jsem otevřela garáž. Nasedla jsem do svého auta a vyjela jsem z garáže. Ovladačem jsem garáž zase zavřela a vyjela na cestu.

Po několika minutách jsem byla v nemocnici. Sestra mě poslala do jeho pokoje, kam jsem samozřejmě bez zaváhání vešla.

Andrew ležel na zádech a koukal do stropu, tedy do té doby, než postřehl, že někdo vešel.

Když mě uviděl, vykulil oči a mírně otevřel pusu údivem. ,,Alexandro?" vyjekl a koukal na mě jako na ducha.

Vydechla jsem zadržovaný vzduch a pomalu šla k němu. Nemohla jsem uvěřit, že po takové době zase slyším jeho hlas. Byl sice trochu jiný, než dřív, ale ne zas tak moc.

Vzlykla jsem a objala ho. I z jeho úst se vydral vzlyk a jeho ruce, které bez pochyby ještě nedokázal pořádně ovládat, mě k němu přitáhly ještě víc.

,,Andy." zašeptala jsem a zamotala mu prsty do vlsů.

,,J-já..." ,,Nemluv, bráško. Jen odpočívej, však si to všechno povíme později." usmála jsem se, když jsem se odtáhla. Pohladila jsem ho po tváři a on na mou ruku položil tu svou.

,,Ne, počkej," zavrtěl hlavou. ,,Musíš zkontrolovat Sam. I když ji hlídá chůva, ale musím mít jistotu." řekl a já na něj překvapeně zírala. Kdo je Sam?

,,Kdo je Sam?" zeptala jsem se.

,,Samantha. Moje třímesíční dcera." vysvětlil a koukal na mě s prosebným výrazem.

Můj bratr má dceru?!

-----

Ahoj lidi, dneska mám strašně divnou náladu a nechci bejt nějaká hnusná, ale já soopravdy potřebuju vědět, co si myslíte.

Takže... Další díl přidám, až budu mít nejméně 3 komenty (a jak jsem řekla, klidně jednoslovné).

Omlouvám se, nikdy jsem si nemyslela, že budu muset dělat podmínky, ale na druhou stranu... Tři komenty není zase taková hrůza, ne?

Opravdu doufám, že mě nenecháte ve štichu. 3 komenty, nic víc :) prosím :)))