Dark World [One Direction]

47.

Sedli jsme si k oknu, protože jsem chtěla mít výhled ven. Ostatní sice trochu protestovali, ale nakonec si ke mně přisedli. Oni totiž nemají rádi sezení u okna, protože si pravděpodobně myslí, že někde venku číhá na střeše budovy sniper, který je připraven zmáčknout spoušť...

Po chvilce k nám přišla číšnice a my si objednali kafe a k tomu něco dobrého. Já měla například muffiny, protože je prostě zbožňuju.

,,Docela se bojím, jak to tady všechno dopadne. Revoltes jsou silní. A nevíc ještě pořád nevíme, kdo stojí v jejich čele. Něco mi říká, že na to, abychom je dostali, nás je málo. Hodně málo." řekla Ginny a já musela souhlasit. Má pravdu. Sami to nemůžeme zvládnout.

,,Okej lidi. Asi mám šílenej nápad, se kterým nebude souhlasit Alex..." vzhlédla jsem od své kávy a zadívala se na Zayna. ,,Přemýšlejte. Komu ještě jde pravděpodobně o krk?"

Rozhostilo se ticho, avšak ne na dlouho. ,,Ashton." řekl Niall a podíval se na mě. V tu ránu mi bylo jasné, jaký nápad nebo, chcete-li, myšlenka všem běhá v hlavách.

,,Ne. Ne, to je... Prostě ne! Ashtonovi se nedá věřit! Nemůžem se spojit s mým úhlavním nepřítelem!" začala jsem panikařit.

,,Alex, prosím, přestaň a zamysli se! Je silnej, má větší respekt než teď my a může nám hodně pomoct. Chápu, že máš vzpomínky a tak, ale prosím, Alex." řekl Zayn naléhavě.

Polkla jsem a na pár sekund zavřela oči, abych rozehnala slzy. Nechtěla jsem. Ksakru moc jsem nechtěla, ale musela jsem uznat, že mají pravdu. ,,Fajn." sykla jsem. ,,Spojíme se. Ale nepočítejte, že se k němu pohrnu. Budu se mu vyhýbat jak jen to půjde a je mi jedno, jestli tím budu kazit vaše úžasné plány. Nikdy nezapomenu na to, co mi udělal a v jakém stavu jsem kvůli němu skončila. Nikdy."

*****
Šla jsem si pro další kafe.

,,No páni, Alex ahoj!" zaslechla jsem dost známý hlas a otočila jsem se za ním.

Vykulila jsem oči. ,,Rose? Co ty tady děláš?" překvapeně jsem se pousmála.
,,Šla jsem si pro kafe a pak jdu do práce a najednou tě tu vidím s těmihle lidmi, tak jsem se prostě musela zastavit a říct ti aspoň ahoj... Kdo jsou vlastně tví přátelé?" zeptala se zvědavě a ukázala na stůl, kde všichni seděli a teď na nás jen trapně zírali.

,,No, to je na dlouho." zasmála jsem se a mávla jsem rukou.

Zasmála se taky a vzala si svoje kafe. ,,Tak třeba jindy." pokrčila rameny.

Pouze jsem přitakala.

Rose si usrkla ze svého kelímku. ,,Ummm... Kde je Andy? Všechno mi přijde strašně složitý. Má tady všechno. Rodinu, přátele, práci... Ale najednou mu rupne v palici a řekne mi jen, že potřebuje narychlo odjet pryč a nikdo nesmí vědět kam." povzdychla si. ,,Přemýšlím, jestli mě nepodvádí... Ale utěšuje mě onen fakt, že má s sebou Samanthu. On není jeden z těch stereotypních kluků, co balí holky na fintu, že mu umřela manželka a sám se stará o svý dítě. Takže..."

Přibližně v tuto dobu jsem vypla a přestala jsem vnímat její mluvení. Nikdy mi nepřišla příliš ukecaná, ale když už se rozmluvila, tak mluvila dlouho a ještě ke všemu o absurdních věcech. A navíc... Jak jí vůbec mohlo napadnout, že ji Andy podvádí? Ano, měl kdysi takové období, že spal každou noc v jiném bytě v jiné posteli s jinou dívkou, ale to už je dávno pryč. Teď je z něj zodpovědný tatík.

,,... a já to nedobrzdila, protože jsem nestíhala a dávala jsem si řasenku při řízení, ale to nikdo neví. Ale ten řidič přede mnou byl debil, takže já za to opravdu nemůžu! No a takhle se to vlastně teda stalo. No a takže to auto budu muset dát do servisu, protože mu přece nemůžu nechat promáčklý nárazník, no ne? No co by si lidi asi tak pomysleli? Že snad neumím řídit?" pohodila rukou, při čemž si málem z druhé ruky vyrazila kelímek se svou kávou.

Uchechtla jsem se. To se ale Rose nelíbilo a zamračila se. ,,Čemu se jako směješ?" povytáhla obočí. V tu chvíli mi poprvé v životě přišla neskutečně namyšlená.

Pravda je taková, že ona opravdu neumí moc dobře řídit. Jednou sejmula sousedovu popelnici, podruhé sedřela bok auta o dům a teď ještě ta nehoda, co se jí pravděpodobně stala dneska, kdy si udělala něco s nárazníkem. ,,Ne, nic. Jen... Jsi si jistá, že to ani jednou nebyla tvoje vina?" povytáhla jsem obočí.

Ne, ani trochu jsem se jí nevysmívala, jak jate na to přišli?

No dobře. Možná trošku... Ale jen malinko!

,,No dovol? Samozřejmě, že nebyla, protože..."

,,Alex! Alex, musíme jít, máme nápad." přihnal se k nám Louis a pátravě a zamračeně sjel Rose očima od hlavy až k patě.

Přikývla jsem a utnula Rose v jejím mluvení, načež jsem se rozloučila a s vděčným výrazem jsem v doprovodu Louise šla ven z kavárny. Po cestě jsem v klidu srkala svou kávu a vychutnávala si ten klid, kdy nemusím nic dělat.

,,Takže? Jakej nápad máte?" zeptala jsem se, když jsme stáli u aut.

Podívala jsem se na Louise, který se podrbal na hlavě. ,,Umm... No... Tak trochu... Já si to tak trochu vymyslel. Nechtěli jsme, abys umřela z toho jejího žvanění, tak jsem prostě řekl, že máme nápad. Kterej ale nemáme..." pokrčil rameny a zatvářil se provinile.

Zakroutila jsem očima a zasmála se. ,,To je fuk. Nasedejte, jede se domů. Budeme se muset pohnout, čas se krátí." řekla jsem a nasedla jsem do svého miláčka.

Počkala jsem na ostatní a pak se vydala za Zaynem, který jel v čele, jako vždy.

Najednou se ozvala vysílačka, ze které vycházel Niallův hlas. ,,Lidi? Nejezděte do garáže, mám pocit, že nás sleduje nějaký Rover." řekl.

Podívala jsem se do zpětného zrcátka. Sice jsem toho moc neviděla, protože za mnou jel Harry, Louis a Niall a až potom ten vetřelec, ale opravdu jsem viděla, jak se za námi táhne Rover.

,,Hlavně neútočte. Zatím. Pojedeme na Ellizian. A tam si to s nimi vyjasníme, ať jsou kdokoli. Pojeďte za mnou, pojedeme oklikou, aby hned nepoznali, kam jedeme." zavelel Zayn.
Ellizian je jedno obrovské parkoviště, které není přímo v centru města. Je odstrčené a většinou bylo využíváno jako místo pro konání tuning srazů. Zná ho snad každý, ale každý ví, že se na něj nesmí upoutávat moc pozornosti kvůli policii. Tedy alespoň ve dne. Takže ve dne je tam prázdno, ale zato v noci to tam opravdu žije. Jenže v noci to není nijak zvláštní, protože jsme přece jen pořád v Las Vegas, i když jen na okraji.

Po celou dobu cesty jsem nezapomínala sledovat zpětné zrcátko. Pokaždé, když jsme odbočili, odbočil i Rover. Bylo mi jasné, že ať je v Roveru kdokoli, je a zároveň není to hlupák. Věděl, že o něm víme a pravděpodobně i věděl, kam jedeme. Ale přesně tahle věc mi nedávala smysl. Proč? Proč ksakru aspoň nezměnil trasu? Nechápu to a už vůbec nechápu, jak si může ten člověk myslet, že nás přemůže. Ano, vím. Třeba nechce bojovat ani nic takového, ale pokud ano, jak si může myslet, že když se postaví naší rodině, že vyhraje. To my určukeme pravidla. To my si dnes získáme respekt a budeme opět obávaný nepřítel. Ne oni.

Tedy, alespoň jsem si to v tu chvíli myslela...

--------------

Nazdárek lidi, tak tady další díl :) opravdu netuším, kdy bude příští, pravděpodobně to bude za ještě delší dobu než teď, protože opravdu nestíhám. Mám tolik plánů a nápadů, ale prostě ten čas chybí. Myslím, že to sami znáte :D

Takže doufám, že budete mít se mnou trpělivost a nesmažete povídku hned, jak budete moct :D

Tak nashle u dalšího dílu! :)) :* ♡

Btw - za chyby se omlouvám, zase jsem psala na mobilu :'D