Josephine ~ H. S. ~ CZ ~ |first book|

|61|

"As long as I'm here no one can hurt you"

Ležela na dece roztažené v písku a užívala si posledních hřejivých paprsků na její kůži. Slunce zapadalo a tak čím dál hůře viděla na malá písmenka v knize, kterou si sbalila s sebou z Harryho knihovny. Byl to jeden z thrillerů od Jo Nesba a Josephine si nemohla pomoct, ale v někdy si místo záhadných a špatných postav v knize představovala Harryho. 

I když poslední dny, které strávili spolu na ostrově překvapivě opravdu působily jako dovolená. Nemluvili spolu o moc více, než museli, ale ani jednomu z nich to nijak nepřekáželo. Naopak, takhle společný strávený čas se oběma zamlouval. 

Fungovali vedle sebe, bavili se, když bylo potřeba nebo když měl jednoduše jeden z nich potřebu něco říct, ale i tak většinu času každý strávil ve svých vlastních myšlenkách, ve svém tichu. 

Josephine byla až překvapená, jak dobře to snáší, protože jí bylo jasné, že v jeho domě v San Franciscu, by začínala z takto trávených dní pomalu šílet. Ale tady mohla celé dny trávit na pláži, pročítat si knihy, plavat v oceánu a i když to byl jen stav v její hlavě, nepřišla si tak moc odříznutá od normálního života, jako jindy. Paradoxně i přesto, že byla odříznutá od civilizace ještě víc, než v jeho domě na okraji světové metropole. 

Pro Harryho mlčení znamenalo desítky a stovky minut strávených přemýšlením o jeho podnikání. Četl si životopisy všech lidí, kteří něco dokázali a kteří mu byli inspirací. Podtrhával v nich, kroužkoval, přepisoval citace a plánoval podle nich vlastní kroky ve své firmě. Cítil, že tahle dovolená pro jeho mysl, pro něj bude hodně přínosná. 

Častokrát volal do práce své sekretářce, kterou úkoloval domlouváním nových schůzek a emailováním Zaynovi a Milesovi, kteří z jeho pracovního nasazení uprostřed po Vánočního týdne byli nadšeni podstatně méně, než on. 

Cítil jakýsi nový drive do všeho a tušil, že následují čtvrtletí pro něj bude jedno z nejlepších. 

Zbraň i s náboji zamknul do trezoru, který měli v plážovém domečku k dispozici a pokaždé, co si vzpomněl na to, jak se Josephine tvářila, když jí donutil poprvé vystřelit, musel se pobaveně ušklíbnout. 

"Harry." Otočil se jejím směrem, když jí zaslechl. On sám ležel na břiše na mole a před sebou držel knížku, do které čmáral své výpočty přes hustě vytištěná písmenka. Bylo mu celkem jedno, že po něm nikdo nebude schopný tyto stránky přečíst. 

Konec propisky si zastrčil mezi zuby a nadzvedl jedno obočí tak, aby naznačil, že jí poslouchá. Posadila se na dece, na které doposud ležena a zavřenou knihu položila vedle sebe. 

"Nechceš se se mnou jít projít?" Přestože si tuhle pohodovou atmosféru mezi nimi, kdy nemusela mluvit a přetvařovat se, užívala, chtěla se posunout dál na měřítku důvěry, kterou k ní choval. A to jakousi komunikaci a společný čas obnášet muselo. 

"Za chvilku bude tma." Upozornil jí a vytáhl si propisku z úst. 

"Jo, já vím. Jen na chvilku." 

"No tak dobře." Posadil se a pročísl si vlasy, které mu během ležení padaly do obličeje. Otřel si břicho, na které se mu nalepila malá zrníčka písku a zvedl se. Ona už taky stála na nohou a vytřepávala písek z deky, na které ležela předtím, než jí poskládala. Oba se rozešli směrem k chatce a sešli se na malé terásce, kde bylo místo tak akorát pro jeden malý jídelní stolek a dvě židle.