Josephine ~ H. S. ~ CZ ~ |first book|

|19|

Stál ve své ložnici. 

Právě vyšel z šatny, kde se oblékl do společenského oblečení, které se hodilo k jeho dnešnímu pracovnímu dopoledni plnému důležitých schůzek. Jednou rukou si upravoval kravatu precizně uvázanou kolem krku, zatímco sledoval Josephine, která stále spala v jeho posteli. 

Na obličeji měl usazený zamračený výraz a přemýšlel nad tím, jak bude se svou dívkou v následujících dnech jednat. Neměl v úmyslu kolem ní chodit po špičkách a dopřávat ji více osobního prostoru, než měla do teď. Byl přesvědčený, že jí dopřává víc času na srovnání se se vším, než dost. Upřímně moc nechápal její včerejší reakci. No Bože, snad se tolik nestalo. 

Věděl o sobě, že není zrovna ten nejempatičtější člověk pod sluncem, ale nijak ho to netrápilo. Kolem Josephine se choval nejcitlivěji, nejchápavěji a hlavně nejtrpělivěji, jak dokázal a jak se vůbec k někomu byl ochotný chovat. 

Kdyby měli jeho chování, když je sní, vidět jeho podřízení ve firmě, nevěřili by, že je Harry jedna a ta samá osoba. Nesnášel čekání a Josephine byla to poslední, na co byl ochotný stále čekat. Chtěl všechno to, co si s ní vysnil a nejlépe hned. 

Neměl na starosti jenom svůj milostný život. A pomalu mu docházela energie se pořád jen snažit a sledovat, jak je to bezvýsledné. Věděl, že dříve či později mu dojde trpělivost a předpokládal, že to bude spíš dříve. 

Stále se svraštěným obočím si přejel prsty po lemu saka, otočil se ke dveřím a vyšel na chodbu. 

"Dobré ráno, pane Stylesi." Pozdravila jej Marry, když se objevil v jídelně, kde po včerejší večeři nebylo ani stopy. Na stole byla připravená bohatá snídaně přesně tak, jako každé ráno.

"Dobré, Marry." 

"Přijde slečna na snídani?" Zeptala se, když přinesla na stůl, ke kterému si sedl konvici s kávou. 

"Ještě spí." Odpověděl prostě, načež hospodyně přikývla a vzdálila se do kuchyně, odkud sledovala, jak její nadřízený vytočil něčí číslo, přiložil si mobil k uchu a upil si z horké černé kávy. 

"Joshi," Zaslechla jméno jednoho muže z jeho osobní ochranky, který se často pohyboval po domě. 

Nechtěla poslouchat jeho hovor, nikdy to nedělala a když už se nacházela v jeho blízkosti, když cokoli řešil po telefonu, vypouštěla informace tak rychle, jak se k ní dostaly. 

Dnes měla uši nastražené a doufala, že si toho pan Styles nevšimne. Zajímala se, jestli se dozví něco ohledně Josephine. Od doby, co tady byla si k ní vytvořila větší pouto, než by si přála. Věděla, že by se neměla mezi tyto dva míchat, ale tak nějak cítila potřebu Josephine ochránit a pomoc jí, pokud to bude v jejích silách. Přestože ne s tím, co si přála nejvíc a to s útěkem, ale měla v plánu jí pomoct přežít to tady nejlépe, jak to půjde. 

"Budu potřebovat aby jste dneska dohlédl na Josephine. Večer nebyla ve své kůži," Nakrčila obočí a raději se otočila zády, aby si nevšiml její reakce. "Dohlédněte, aby neudělala žádnou hloupost." 

Neslyšela, co odpovídá osoba na druhé straně linky, ale nepředpokládala, že by Josh kladl odpor. 

"Marry!" S trhnutím se otočila a nasadila vlídný úsměv. 

"Ano?" Přes všechno, co o něm věděla k němu i tak chovala sympatie. Měla ho ráda. Znala jej přes deset let a přestože věděla, že v podstatě patřil do vězení, pro určité věci měla pochopení a byla by schopná jej i obhajovat. V určitém směru chápala i to, že si sem dovedl Josephine. Věděla, že v sobě měl prázdnotu, kterou potřeboval zaplnit a na to byla nová láska to nejlepší. Uznávala, že způsob nebyl nejlepší, ale chápala důvod a to jí vlastně stačilo k tomu, aby jej ani za tento čin neodsuzovala.