Josephine ~ H. S. ~ CZ ~ |first book|

|42|

"Well, guess what? I like that"

"O čem jste se bavili?" Zeptal se Harry několik minut poté, co odjeli do Romanova domu. Do té doby ani jeden z nich nepromluvil. 

Posadil Josephine na sedadlo spolujezdce, zapnul jí bezpečnostní pás, a ona měla chuť připomenout mu, že má zraněné nohy a ne ruce, ale zůstala zticha. Nasednul na své místo a od té doby v autě bylo ticho. 

"V podstatě o ničem." Koukla na něj, protože do této chvíle měla pohled nasměrovaný ven z okýnka. Na krátkou chvíli taky odpoutal pohled z vozovky před sebou a spojil jejich oční kontakt. Zatvářil se tak, že jí došlo, že má svá slova více rozvézt. "Klasická trapná konverzace, aby nebylo ticho." Snažila se znít dostatečně otráveně a důvěryhodně. 

Několik vteřin, které jí připadaly jako dlouhé minuty, byl Harry zticha načež se uchechtl a pokýval hlavou, sledujíc cestu před sebou. 

"To je celý Godfrey. Raději bude pořád žvanit a snažit se být přátelský, než aby byl chvilku zticha a nechal ostatní tak." 

Pokrčila ramena, protože neměla chuť se s Harrym více bavit. Neměla chuť a ani náladu. Jeho pohled na svět byl úplně jiný než ten její a bavit se s ním o tom, že by jí vůbec nevadilo, kdyby byl i on více komunikativní a právě ji nenechával věčně tak, jak měl ve zvyku, jí přišlo zbytečné. 

"Koupil jsem ty léky, které mi Peter napsal." Upoutal její pozornost po další chvíli ticha. 

Věděla, že se tím snaží vyjádřit to, že se o ni stará a jak doufala- i to, že se jí tímto snaží dát najevo, že ho to mrzí. Ale bohužel si uvědomovala, že i když je to pravděpodobně daleko za hranou toho, co pro ni byl Harry ochotný přiznat, pro ni to nebylo dost. Chtěla jen, by se omluvil. Opravdu a upřímně. Aby řekl, že to přehnal, že neví, co to do něj vjelo a že se o už nikdy nestane. Ale to neřekl. 

V podstatě to ani nijak nenaznačil. Jediné, co řekl, bylo, že jí vyzvedl léky a i to si přebrala tak, že mu na ní záleží. 

Přišla si vlastně celkem uboze. 

"Mhmm," Přikývla a pohled znova přesunula ven z okýnka. Nechtěla se na něj dívat. Z neznámého důvodu jí to nebylo příjemné. Ba naopak. Uvědomovala si, že jí pohled na něj právě teď celkem bolí. Bolelo jí to, jak se k ní choval. A při tom vlastně ani netoužila po tom, aby se k ní choval jinak. 

Chtěla, aby mezi nimi byl určitý rozestup a zároveň chtěla, aby jí dával najevo, že mu na ní záleží. 

Tohle rozpolcení už jí lezlo na nervy. 

"Hele, Jos." Otočila se na něj, když si odkašlal. "To, jak jsem říkal. No, že bych tě mohl zabít. Já-" Zakroutil hlavou a viděla na něm, že právě vystupuje ze své komfortní zóny už jen tím, že se snaží dát dohromady nějakou smysluplnou větu. "Neudělal bych to. Víš to, že jo?" 

Upřímně, říct, že jí tato slova překvapila by bylo slabé. Měla sto chutí ho poslat někam, ale uvědomovala si, že tohle je snad poprvé, co se jí za něco v podstatě omlouvá. I když, jako omluva to bylo hodně chabé. I tak cítila uvnitř sebe jakýsi hřejivý pocit, který jí dodával naději. 

Chtěla mu věřit. A v tu chvíli si uvědomila, že chtěla stejně zoufale věřit i Romanovi. 

Ale nebylo to o tom věřit komukoli z nich. Došlo jí, že prostě chce mít někoho, na koho se může spolehnut. A i přesto, že právě mnohem víc, než jemu důvěřovala Romanovi, věděla, že ani u něj si nemůže být jistá. A to byl ten problém. To byl ten kámen úrazu, na který vždy narazila a který jí vůbec dostával k takovýmto myšlenkám.