Josephine ~ H. S. ~ CZ ~ |first book|

|24|

"And if I could have just one wish I'd have you by my side"

Dny utíkaly tak pomalu, až měla kolikrát pocit, že se čas úplně zastavil. Harry byl pryč už desátý den a každý večer, když usínala měla pocit, že ještě jeden den bude pryč a ona definitivně umře nudou. A vždycky to přežila a vydržela do dalšího večera a do dalšího dne. Ale nesnášela to. Cítila, jak jí čas proplouvá mezi prsty a ona tady jenom přežívá. 

Připadala si, jako když Harry odjel kvůli pracovním záležitostem poprvé a nechal jí tady týden samotnou. To o něm ještě nevěděla téměř nic. Ale věděla o něm teď vlastně něco podstatnějšího? Pravděpodobně jen to, že je to ještě větší magor, než si myslela tehdy. 

I čas trávila víceméně stejně, jako když jí tady nechal samotnou poprvé. Vlastně trávila celkově všechen svůj čas bez něj stejně a snažila se tady nezbláznit nudou. 

Pravidelně ze sebe chodívala vybíjet přebytečnou energii do jeho posilovny. Běhávala na páse, cvičila, dokonce několikrát ze vzteku i kopla do jeho boxovacího pytle. Ale u toho si přišla maximálně směšně i sama před sebou. A navzdory všem svým snahám utahat se alespoň fyzicky si čím dál více uvědomovala, že by potřebovala spíše unavit hlavu. 

Procházela se po jeho zahradě z jednoho rohu do druhého. Při odlivu chodívala po schůdkách dolů k oceánu, kde se odkrývala malinká vyvýšená plážička a sledovala vlny na neklidné vodě. 

Neměla chuť neustále číst knihy, které mu postupně kradla z knihovny a ani pročítat se časopisy, kterými jí Marry zásobovala, protože měla pocit, že fiktivních příběhů a všeho, co jí tištěná písmenka poskytovala, už měla také dost. 

Cítila potřebu odejít z těch zamčených dveří a jít mezi lidi. Ani neměla v plánu utíkat. Prostě chtěla jít do obchodu a pozdravit se s prodavačkou. Chtěla jít po chodníku ve městě a potkávat nové tváře. Chtěla cítit, že má nějaký smysl a ne jen sedět na zadku a čekat na to, až se Harry vrátí domů. A co potom, až se vrátí? Jako by se tím mělo snad něco změnit. 

Na náladě jí nepřidávalo ani to, že se pomalu blížily Vánoce. Byl teprve začátek prosince, ale měla pocit, že když zapnula televizi, nebo otevřela časopis, všude na ní skákala sváteční tématika a bylo jí špatně z představy, že bude Vánoce pravděpodobně trávit v tomto domě. S Harrym. Daleko od domova. A myslela na svou rodinu, která bude trávit Vánoce bez ní. Budou trávit Vánoce s myšlenkou na to, že je mrtvá. Že spáchala sebevraždu a nikdo z nich neví proč. Že nikdy nenašli tělo. 

Tyto myšlenky jí sice bičovaly k lepším běžeckým výkonům na páse v suterénu, ale v noci jí nenechávaly spát. 

Marry posílala domů čím dál tím dříve, aby trávila čas se svými vnučkami a také proto, aby se o sebe Josephine mohla starat sama, protože tak měla alespoň pocit, že něco dělá. 

-

Seděla na terase, kolem sebe měla omotanou deku a v rukou šálek horkého čaje a sledovala slunce, které pomalu zapadalo za hladinu oceánu. Marry před chvílí odjela a Josephine si zase užívala svou samotu plnými doušky. 

Trhla s sebou, když uslyšela zvuky z domu. Ochranka v domě nikdy nedělala zvuky. Vždy působili, jako duchové, kteří jsou jen viditelní, ale nikdy žádného z nich neslyšela, ani když prošli kolem ní a proto jí zvuk upoutal. Naklonila hlavu k pootevřeným dveřím na terasu tak, aby lépe slyšela a měla pocit, že slyší zvuk koleček na podlaze. Zamračila se ale nakonec vstala.