Josephine ~ H. S. ~ CZ ~ |first book|

|38|

"Hell was the journey but it brought me heaven."

Byla si jistá, že se na ní bude zlobit už jen proto, že dolů přijde o poznání později, než jí nejspíš očekává. Ale nedokázala se přinutit zvednout své tělo, stále zabalené v ručníku, z postele a jít se obléct. Nebo jít dělat cokoli. 

Stále se cítila jako zamrznutá v čase a stále dokola si přehrávala chvilky, které se před několika minutami odehrály v koupelně, respektive ve vaně. 

"Vyvádíš, jako bych tě ošukal." Zněl jí v hlavě jeho hlas a cítila, jak se jí na rukou ježí chloupky. V jeden moment si totiž myslela, že přesně to má v plánu. A ani jí to nakonec nepřekvapilo. To, co nedokázala přestat řešit ve své hlavě byl pocit, který cítila, když se jí nahý dotýkal. Když se dotýkala jejich nejcitlivější místa a třela se o sebe. 

Byl to strach. 

Ale nebyl to takový strach, na který byla zvyklá. Nebyl to ani stejný strach, který cítila v jeho blízkosti první dny, co jí tady přivedl. Byla si jistá, že tak intenzivní a ochromující pocit strachu ještě v životě nezažila. 

Cítila se, jakoby jí někdo zevnitř svíral hrudník a nedovolil mu se pořádně roztáhnout. Nedovolil jí se nadechnout. Měla pocit, že její tepny i žíly jsou najednou stáhnuté na minimum a dokonce i proudění její vlastní krve jí v tu chvíli bolelo. 

Když se teď v relativním klidu vracela k tomu momentu, kdy jí držel a říkal, že zvládne dýchat, připadala si nejvíc zneužitá a ponížená, jak se za celou dobu strávenou s ním cítila. Neměl nejmenší právo dostat jí do takovéto situace. 

Ale neudělal nic víc. A to jí na jednu stranu drželo při životě, protože, kdyby jí opravdu "ošukal" byla si jistá, že by tím ponížením umřela. Na druhou stranu se děsila momentu, kdy přes tuto hranici překročí a opravdu to udělá. Uvědomila si, že proti němu nic nezvládne. A i kdyby se jí příště nezmocnil tento nepříjemný a zcela ochromující pocit paniky, byla si jistá, že by ho po fyzické stránce nedokázala přeprat. 

Ale doprdele, vždyť to bylo očividné. Celou dobu podvědomě tušila, že se něco takového musí zákonitě stát. A sama se divila, že se to stalo až teď a skončilo to tak, jako to skončilo. 

Tak co jí dávalo do teď ten pocit bezpečí a klidu, že si tuto skutečnost nepřipouštěla? 

A proč to nechal tak?

Vydechla a položila si ruce na tvář předtím, než si promnula spánky a s výdechem se posadila na postel. 

Mokré vlasy jí dopadly na záda a nepříjemně jí zastudily. Zvedla se, přešla do šatny, natáhla na sebe spodní prádlo a ručník z těla použila na to, aby do něj alespoň na krátkou chvíli zabalila své dlouhé mokré vlasy. Překřížila ruce a porozhlédla se po šatníku, načež se natáhla pro legíny a bílou mikinu s kapucí, která jí sahala do půlky stehen. Na nohy natáhla bílé ponožky, do kterých zastrkala konce legín a natáhla je do půlky lýtek. Dnes se před ním rozhodně nebude promenádovat v pyžamových kraťasech a triku s krátkým rukávem. 

Otřáslo jí, jen co si na něj vzpomněla a zakroutila hlavou ve snaze dostat jej alespoň na krátkou chvíli z hlavy. 

Odnesla ručník do koupelny, natřela si obličej hydratačním krémem a s povzdychem se vydala dolů po schodech do jídelny. Neměla hlad. A při pomyšlení na jídlo se jí stahoval žaludek, ale věděla, že mu to minimálně musí jít říct. A dovedla si představit, že nebude nadšený.