Josephine ~ H. S. ~ CZ ~ |first book|

|27|

"I almost jump in"

Boty nechala na terase a po chvilce zápasení s větrem se jí podařilo zasunout posuvné okno, kterým se vrátila zpátky do domu a na studených lících cítila příjemné teplo. Byla venku déle, než měla původně v plánu, ale užívala si pocit, kdy mohla sedět ve tmě, cítit slaný vzduch, pozorovat světla lodí a poslouchat vodu narážející do útesů pod ní. A při tom všem zapomenout na svou situaci. A byla šťastná, když si uvědomila, že na chvíli opravdu nemyslela na nic. Prostě koukala před sebe, úplně vypla své myšlenky a cítila se nejvíc volná za poslední týdny. 

Rozepla si péřovou bundu, když kráčela směrem do obývacího pokoje, kde měla v plánu sednout si ke krbu a trochu se ohřát, ale jakmile vstoupila do místnosti, všimla si Harryho, sedícího na gauči. 

Na kolenou měl notebook, do jehož klávesnice rychle ťukal, ale jakmile si jí všiml, zvedl pohled a Josephine na chvíli zamrzla v pohybu, načež se na něj mírně usmála a sundala si bundu, kterou položila na opěradlo koženého křesla a v tichosti přešla ke krbu, před který se posadila na malý kulatý koberec. 

Nohy zkřížila do tureckého sedu a obě ruce vystřelila nahoru do svých vlasů, které prsty pročesala, protože byla z větru, který venku foukal úplně rozcuchaná. Na celém těle cítila příjemné teplo a zavřela oči, zatímco ruce natáhla směrem ke krbu a zahýbala prsty tak, aby se v nich rozproudila krev. 

Harry jí pozoroval z gauče a uvědomil si, že tohle je přesně to, po čem toužil. Aby tady byla, usmála se na něj, když vkročí do místnosti a bez zbytečných slov vedle něj fungovala. 

Zaklapl počítač, položil jej na stůl a veškerou svou pozornost věnoval blondýně sedící necelé tři metry od něj. Přestože věděl, že je to jen chvilkový pocit, kterému se snažil ani nevěnovat pozornost, cítil se najednou přesně tak, jak si vysnil už v létě, když jí před půl rokem poprvé spatřil. Trvalo mu to téměř šest měsíců dostat se až na toto místo a stále bojoval s nespokojeností, protože si představoval, že po měsíci a půl, co jí má u sebe doma budou úplně jinde, než kde se právě nacházejí. Přesto se neubránil tomu, že se právě v tuto chvíli cítil naprosto spokojeně a že celá cesta, která vedla až do tohoto bodu stála za to. 

Zakroutil hlavou, protože se mu nelíbil směr, kterým se ubíraly jeho myšlenky a zvedl se z gauče, čímž upoutal její pozornost a povytáhl jeden koutek, když se na něj otočila. 

Přešel za  ní ke krbu a natáhl k ní ruku, kterou přijala a s jeho pomocí se postavila na nohy. Dívala se na něj s očekáváním, ale ke svému vlastnímu překvapení stále zůstávala v poklidné náladě, do které se dostala venku na zahradě. Ze zimy venku a následného tepla v domě se cítila příjemně unavená a Harryho přítomnost jí ani moc nevadila. 

"Víš vůbec, jak dlouho jsi byla venku?" Jeho hlas byl nakřáplý z toho, jak byl delší dobu potichu, ale nezněl nijak vyčítavě, za což byla ráda. Nechtěla si hned kazit relativně příjemnou náladu tím, že se začnou hádat. 

"Ani ne." 

"No... Už je jedenáct, takže dost dlouho." Pokračoval stále klidným hlasem. 

"Och," Vydechla překvapeně, ale uvědomila si, že stejně ani neví v kolik byla večeře, aby mohla spočítat, jak dlouho byla pryč. "Potřebovala jsem si utřídit myšlenky." Rozhodla se mu vysvětlit, přestože měla pocit, že to od ní nečeká. 

"A povedlo se ti to?" Celkem jí začalo znervózňovat, že stojí tak blízko od ní a nepokouší se o žádný fyzický kontakt, protože tušila, že něco chystá.