Josephine ~ H. S. ~ CZ ~ |first book|

|88|

"Was I stupid to love you?"

Posledních pár hodin, které strávila v Harryho domě se potulovala sem a tam jako tělo bez duše. Hlavou jí stále vířily myšlenky týkající se vražd deseti jeho zaměstnanců a za nic na světě nedokázala vymazat obrázek bezhlavých těl ležících na zemi. Cítila se tak neklidně, jak už dlouho v životě ne. Přemýšlela, jestli vůbec někdy. 

Protože strach, který kdykoli cítila z Harryho se s tímto nedal absolutně srovnávat. 

Tohle bylo něco diametrálně odlišného. Tohle bylo nebezpečí, o kterém absolutně nic nevěděla. Neměla ponětí, kdo to udělal. Z jakého důvodu a ani kde se tato hrozba ukrývá. A mohlo to být celkem jedno, kdyby si alespoň mohla myslet, že tohle ví Harry. Jenže podle toho, co jí řekl, nebyl o nic moc moudřejší než ona. 

Byla pravda, že ti lidé teď mohli jít klidně i po ní? 

A proč? 

Před světem to klidně mohla být jeho dívka, ale moc dobře věděla, jak to mezi sebou stále mají. Co všechno by byl ochotný udělat, kdyby jí opravdu dostali? Doufala, že všechno, ale každá buňka v jejím těle na ní křičela, jak moc naivní to je. 

Zároveň si ale uvědomovala, že se nachází v Harryho domě, kde se jí snad ani nic stát nemůže. Byla si vědomá toho, že se v domě i na pozemku nacházejí desítky kamer, které má jeho ochranka neustále pod kontrolou a téměř zahanbeně si uvědomovala, že teprve teď začíná být za jejich přítomnost skutečně vděčná.  Do této chvíle si moc dobře nedokázala představit, proč jsou vlastně stále tady. Teď byla ráda, že se díky těm několika mužům, kteří měli svou základnu v jeho sklepě, může cítit bezpečně. Relativně. 

A dost možná to byla jen její přehnaná paranoia. Přeci jen to, že jí Harry řekl, že teoreticky může být v hledáčku těchto lidí i ona, nemusí být vůbec pravda. Dost možná to nakonec řekl proto, aby jí vyděsil. Aby si jí k sobě ještě víc připoutal. Ale možná taky ne. 

Možná to byla vážně pravda a existuje nějaká pravděpodobnost, že je ohrožená i ona. 

Jenže... to vlastně byla celou dobu. Jen si to do této chvíle neuvědomovala. A zpětně si uvědomovala, jak to byl příjemný pocit. Byla unavená z veškerého toho dramatu okolo Harryho. Okolo Romana i Ericy. Okolo celé její role v tomto světě, o který nikdy nestála, ale poslední dobou se cítila, že se v něm cítí jistěji a jistěji. Do dneška. Do té chvíle, než viděla tu šílenou fotku z bezpečnostní kamery a měla chuť vyzvracet celý oběd, který předtím s Ericou snědla. 

A cosi uvnitř její hlavy jí stále nutilo cítit se provinile za to, že s ní zmizela, aniž by o tom Harrymu řekla. Jenže to nemohla vědět. Nemohla přece ani tušit, co se děje a že se něco takového vůbec může dít. 

Zakroutila hlavou a vypnula televizi, na kterou se stejně vůbec nedívala. Tohle obviňování sebe samotné jí absolutně v ničem nepomůže. 

Natáhla se na gauč, ruce si položila na břicho a zavřela oči ve snaze všechen ten zmatek a zblázněné myšlenky alespoň maličko uklidnit. 

Po několika minutách, kdy jí stále dokola hlavou vířily myšlenky týkající se toho všeho se opět posadila, skrčila nohy do tureckého sedu a podrážděně vydechla, zatímco si prsty masírovala spánky. 

"Pane bože." Vydechla tichým hlasem a cítila, jak její srdce bije stále nepřirozenou rychlostí. 

Věděla, že si to dělá sama. Že by se měla odpoutat od svých bujných představ a konstrukcí veškerých hororových scénářů toho, co jí v životě s Harrym ještě čeká a měla by to všechno ignorovat. Alespoň tak, jak se dalo. Jenže ono se to moc dobře nedalo vůbec. Minimálně jí to v této chvíli přišlo naprosto nemyslitelné.