Josephine ~ H. S. ~ CZ ~ |first book|

|70|

"Not all demons live in Hell"

"Tak co?" Zeptal se ho Roman, když mu asi o hodinu později otevíral dveře do svého domu. Všimnul si, že je Harry převlečený a víc nepotřeboval vědět. Bylo mu jasné, při čem se zašpinil tak, že se musel převléci. 

"Vyřízeno." Odpověděl Harry, oblečený v tmavém svetru, na který samo o sobě bylo venku stále zima, ale vzhledem k tomu, že teď už jej nečekalo nic jiného, než dostat Josephine do auta a jet domů, stačilo mu to. "Kde je?" 

Zastavil se v obývacím pokoji, kde očekával, že jí najde. Otočil se k majiteli domu, který kývl hlavou ke dveřím do chodby. 

"Spí." Vysvětlil, přičemž necítil potřebu to jakkoli více rozvádět. 

Harry pokýval hlavou a unaveně vydechl. "Dík, že ses o ní postaral." 

"V pohodě." Přešel na gauč, na kterém seděl do té doby, než Harry zaklepal na dveře a šel mu otevřít. Sledoval, jak se jeho host posadil naproti něj a rozvalil se v něčem co připomínalo fázi mezi lehem a sedem. Zaklonil hlavu a na krátkou chvíli zavřel oči. 

Roman jeho počínání naprosto chápal. Byla noc, někdo jako Harry měl neustále co k řešení, nepočítaje právě probíhající akci v jeho firmě a hlavně tomu není tak dlouho, co zabil člověka. Bylo mu jasné, že musí být vyčerpaný a vůbec by se nedivil, kdyby se naproti němu na gauči prostě vypl a odpadl. 

Za ty roky, které strávil po jeho boku si na ledasco zvykl. Věci, které by dříve nechápal, dnes bral jako samozřejmé a přestože samozřejmě nebyl schopný tolerovat někomu vraždu, naučil se do určitých věcí jednoduše nemíchat. Harry jeho postoj k těmto záležitostem znal a naprosto jej chápal a respektoval. Nezahrnoval jej zbytečnými informacemi a měl za to, že jejich přátelství na tomto principu prostě  a jednoduše šlape. A asi by to tak i bylo, kdyby jej Roman neodsoudil ještě dřív, než jej poznal. 

Domácí beze slov zaklapnul počítač, na kterém do té doby pracoval a postavil se. Přešel do kuchyně, kde vzal dvě prázdné skleničky a z lednice vzal lahev se zlatavou tekutinou, načež s tím vším nakráčel zpátky do obývacího pokoje. Položil sklenky na stůl a bez toho, aby se Harryho ptal, jestli si dá, nalil. 

Podal mu jednu sklenku a bez zbytečných slov se napil předtím, než se posadil zpátky. 

Harry se ušklíbl předtím, než si odpil a následně se narovnal do sedu, který vypadal o něco lépe. 

"Tohle se může opakovat." Poznamenal Roman a narážel na to, že Josephine může zase někdo poznat. Nebylo to úplně pravděpodobné, ale ne nemožné. O čemž defacto svědčil i dnešek. 

Brunet naproti němu nemusel přemýšlet déle, než dvě vteřiny aby mu došlo, na co narážel a pokýval hlavou. Na tváři měl svůj obvyklý výraz, ze kterého nebylo jednoduché určit, jestli je naštvaný, zamyšlený nebo se tváří neutrálně, ale Roman jej znal a věděl, že je to jakýsi jeho standart. 

"Já vím." 

"Hodláš to všechno řešit takhle?" Nadzvedl obočí Roman a vyklopil do sebe zbylý obsah skleničky, kterou prázdnou položil na stůl a opřel se. 

"Nevím." Harry pokrčil rameny a lehce kývnul hlavou. "Řekl bych, že to budu řešit, za pochodu." 

Roman jen kývnul, protože mu nepřišlo na rozum nic jiného, čím by na to mohl reagovat. Nesouhlasil s tím a bylo mu jasné, že si to muž naproti uvědomuje. Ale bylo mu to jedno a on hlavně nebyl v pozici, kdy by mu do tohoto snad mohl mluvit. A upřímně čím víc takových věcí Harry Styles udělal, tím delší bude seznam jeho trestných činů, až bude stát před soudem. A nakonec o to mu šlo v první řadě.