Josephine ~ H. S. ~ CZ ~ |first book|

|100|

"Even on my worst day, did I deserve, babe

All the hell you gave me?"

"Viděla jsem, jak s Harrym tančíte." Josephine zvedla hlavu, když za sebou zaslechla hlas Ericy. Vrátila se ke stolu, kde původně seděli a když u něj nikoho nenašla, rozhodla se, že zde pár minut počká, jestli se nevrátí Carol, se kterou chtěla mluvit.

"Jo?" Zeptala se téměř bez zájmu a pohledem se vrátila k pozorování Milese při rozhovoru s nějakým mužem nedaleko jejich stolu.

"Jo." Odsunula si židli naproti ní, čímž se dostala do jejího zorného pole a zabránila jí sledovat blonďatého muže, oděného v černém obleku, kterého Josephine měla ze všech lidí, pohybujících se okolo Harryho, nejméně ráda. "Musím ti říct, že je opravdu působivé, jak se na tebe dívá. Nikdy by to nepřiznal nahlas, ale když se na tebe dívá, vypadá tebou tak fascinovaný, že téměř nevnímá okolí. A upřímně řečeno, opravdu nechápu, jak jsi to dokázala." Položila sklenku bílého vína, kterou si přinesla a do této chvíle držela v úrovni svého obličeje, na stůl a zadívala se Josephine do tváře. Ta jí s nadzvednutým obočím pozorovala.

"Znám ho tolik let a nikdy jsem v jeho očích ten pohled neviděla. A věř mi, že jsem ho tam hledala tolikrát..." Naklonila hlavu stranou a po krátké chvíli se na jeho dívku usmála. "Jsem svým způsobem vlastně ráda, že tě má."

"Vážně?" Ušklíbla se Josephine a opřela se v židli. "Nejsem si jistá, jestli se tady bavíme o stejném člověku." Upozornila jí, protože jí ani v nejmenším nepřišlo, že by Harry v její přítomnosti přestával vnímat okolí. Naopak jí vždy přišlo, že jako ostříž sleduje všechno, co se děje kolem a nikdy mu nic neunikne. A rozhodně si nepřipadala, že by pro něj od čehokoli měla být rozptýlením právě ona.

"Ale no tak... Určitě sis té změny v jeho chování všimla i ty sama. Jak jste tam stáli bez pohybu uprostřed tanečního parketu, vypadali jste jak z nějakého zkurveného romantického filmu, Josephine." Zasmála se nakonec. "Říkám to proto, že mě nikdy nenapadlo, že budu svědkem toho, že Harry něco takového zažije a vím, že z tvé strany je to tak, jak to je. I tak jsem ti za to svým způsobem vděčná. Potřeboval někoho, kdo mu do života donese i něco víc, než práci a tu jeho neopodstatněnou touhu se utápět v temnotě a násilí."

"Když jsem tě poznala, nevěřila jsem tomu, že to myslíš vážně, Erico." Josephine položila dlaně na stůl a předklonila se k ní blíž. "A upřímně nejsem si jistá, jestli to myslíš vážně ani teď." Zadívala se jí do očí a lehce nakrčila obočí.

"No tyvole." Zvýšila pobaveně hlas Erica a tleskla rukama předtím, než se rozhlédla kolem sebe, jestli nepřitáhla zbytečně pozornost někoho dalšího. "Ty už se chováš stejně jako on. Úžasný. Takže se ta změna děje na obou stranách. Dobré vědět." Usmála se na ni nakonec a natáhla se přes stůl k jejím rukám, které chytla do těch svých.

"Myslím to vážně, kotě. Všechno, co jsem kdy řekla. Miluju ho a chci, aby byl šťastný a jestli má být šťastný s tebou, jsem spokojená. A jsem ráda, že jsi to ty, protože se mi líbíš a celkem jsem ti tě oblíbila."

"Taky ho miluju." Prozradila jí Josephine. Sice si u Ericy stále nebyla stoprocentně jistá, jestli na ní to její přátelství jen nehraje, ale cítila, že pokud se má někomu se svými city svěřit, je to právě ona. Už dříve z ní cítila to, že její city bude chápat, ať budou jakékoli. A nebyla si úplně jistá, čím to bylo.