Josephine ~ H. S. ~ CZ ~ |first book|

|69|

"I just wanna give you the loving that you're missing"

"Jsi v pořádku?" Zeptal se Roman po cestě, která trvala necelých dvacet minut, během kterých oba zarytě mlčeli. Teď zaparkoval před svým domem a usoudil, že by bylo lepší zažehnout alespoň malý plamínek konverzace. 

Naprosto chápal, že nemá náladu mluvit. Dokázal si představit všechny ty smíšené pocity, které se v ní během posledních hodin bily a nechtěl jí nutit mluvit, když sama nechtěla. 

"Jo." Přikývla a rozepnula si bezpečností pás. Nečekala na něj a rovnou vystoupila z auta. Roman si povzdechl a následoval jí. Byla už skoro u schůdků, vedoucích do jeho domu, když jí dohnal a po jejím boku vystoupal nahoru. Odemkl dveře a pustil jí dovnitř jako první. Rozsvítil světla a zabouchl za sebou dveře. 

"Nemusíš se zouvat." Viděl, jak si z nohou skopává boty na vysokém podpatku a ona s mírným úsměvem pokývala hlavou, ale stejně si je zula. 

"Celý večer jsem se těšila, až si je sundám." Vysvětlila, když naproti němu stála bosá na chladné podlaze a on jí úsměv oplatil. 

"Tak pojď." Došli spolu do obývacího pokoje, kde se bez dovolení posadila na gauč, kde už jednou seděla a s nepřítomným výrazem se zadívala na prázdnou plochu konferenčního stolu.

"Dáš si něco?" Zeptal se a sundal si sako, které měl do té doby na sobě. Upřímně byl celkem rád, když mohl Silvestrovskou party opustit dřív, ale v této souvislosti ho to vůbec netěšilo tak, jak by mohlo. 

"Vodu, prosím." Zamumlala, ale nepodívala se na něj. 

Přesunul se do kuchyně, kde vytáhl skleničku, do které napustil vodu a předtím, než vypnul vodu ještě si opláchl obličej. Několik kapek vody stékalo po jeho tváři na světle modrou košili, zatímco se se zavřenýma očima snažil uklidnit svůj dech. 

Předpokládal, že někde tam venku se právě teď dostává napovrch Harryho nejtemnější stránka a ze všech sil se snažil vytěsnit ten pocit bezmoci z hlavy. 

Narovnal se, vydechl, vzal sklenku s vodou, kterou položil na linku a otočil se ke dveřím, kde se setkal s dívkou v růžových večerních šatech, ve kterých vypadala jako princezna. S rozmazanýma očima a bosýma nohama stála naproti něj a vypadala, že potřebuje zachránit a byl si jistý, že nic na světě by právě teď neudělal radši. Jenže nevěděl jak. 

"Mám strach." Přiznala potichu a sklopila pohled na zem. 

Roman vydechl a opět položil sklenku na kuchyňskou linku, od které se odrazil a přešel k ní. Zastavil se necelý metr od ní a přemýšlel, co říct. 

"Z čeho?" Věděl, že je to blbost ještě dřív, než to vyslovil, ale nenapadlo ho nic lepšího, na co se zeptat. 

"Ze všeho." Všiml si, že se po jejích tvářích zase kutálejí slzy a zhluboka si povzdechl. Přikročil k ní a přitáhl si jí na své tělo, načež kolem ní obmotal své dlouhé ruce. Josephine zahalilo jeho tělesné teplo a bez přemýšlení mu objetí opětovala. 

Ruce pevně držela na jeho zádech, zatímco vdechovala jeho vůni, která byla tak jiná, než ta Harryho. Seděla jí k Romanovi. Byla jemná a cítila z ní jakési bezpečí. Neuvědomovala si, že pláče do té doby, než jí začala na tváři studit jeho promáčená košile. Ale nechtěla se od něj odtahovat. Zatím ne. 

Věděla, že s Harrym od té doby, co tady byla posledně zažila tolik věcí a doufala, že se vztah mezi nimi alespoň trochu změnil i z jeho pohledu, ale když jej teď srovnávala s Romanem, kterému důvěřovala, že by jí neublížil a cítila se s ním jednoduše dobře, opět se dostávala do rozpoložení, že by se k Harrymu nejraději nikdy nevracela.