Josephine ~ H. S. ~ CZ ~ |first book|

|21|

"I want her long blond hair, I want her magic touch

Yeah, 'cause maybe then you'd want me just as much"

Oblékla si obyčejné černé legíny, triko s dlouhým rukávem a klasickým kulatým výstřihem. Přes hlavu si přetáhla bílý svetr a z věšáku vzala koženou bundu předtím, než vyšla ze své šatny a zhasla v ní světlo. 

Sedla si na postel a nazula si kotníkové boty, které byly mezi věcmi, které jí koupil Harry a raději neřešila to, jak znal její číslo i vkus. Často chodila ve věcech, které z jejího bytu v Portlandu nevzal, ale byly v šatníku.

Vlasy si nechala rozpuštěné, ale pro jistotu si na zápěstí navlékla gumičku, kdyby venku foukal vítr, což bylo na pobřeží Pacifiku v tuto roční dobu více než pravděpodobné. 

Cítila vzrušení, jako kdyby venku nebyla tisíc let a Harry jí právě bral do Disneylandu. 

Seběhla schody a pochodovala do nejnižšího poschodí, kde byla kromě posilovny i garáž a místnost, kde měla zázemí Harryho ochranka, kde se nikdy neměla příležitost podívat. 

Harry postával ve dveřích do své garáže a sledoval auta, která v ní byla zaparkovaná a přemýšlel, jaké si vezme, když zaslechl kroky, které se k němu rychle blížily. Otočil se a spatřil Josephine, která měla na tváři nadšený výraz.

"To byla rychlost." Zamumlal a přeměřil si jí pohledem, načež jí pohybem ruky naznačil, aby si vyhrnula rukáv, jak také učinila a nastavila mu zápěstí, kde naučeným pohybem připnul sledovací náramek. 

"Jen pro informaci, můžu ti tím do těla pustit pěkných pár voltů, tak se ve svém vlastním zájmu o nic nesnaž." Josephine se nejprve pobaveně uchechtla, ale když jí podle jeho výrazu došlo, že nežertuje, zvážněla a rozhodně přikývla. 

"Ty umíš navodit atmosféru." Neodpustila si a on se ušklíbnul předtím, než jí chytil za ruku a potáhl k nejbližšímu autu, tmavě šedému sportovnímu Mustangu.

"Kam pojedeme?" Zajímala se, když se připoutala a sledovala, jak soustředěně couvá z garáže ven před dům, kde měla šanci zatím být jenom jednou a to když společně vítali Zayna na oslavě. Ten večer, kdy potkala Romana a svitla jí naděje na útěk. 

"Ještě nevím. Je celkem pozdě, takže je to jedno, stejně bude všude tma." Přeřadil ze zpátečky a Josephine se se zájmen koukla na osvícený Harryho dům, na který z této strany byl pro ní neobvyklý pohled. Vypadal větší, než ze zahrady. 

Neodpověděla, protože si uvědomila, že je jí stejně jedno, kam pojedou. Okolí neznala a tak neměla žádné preference. Kdyby se měli procházek kolem dálnice, bylo by jí to jedno a byla by spokojená. 

Rozhlížela se kolem sebe, zatímco odjížděli od Harryho domu a snažila se ignorovat špatný pocit ze zjištění, že i po několika minutách jízdy neviděla v blízkosti žádné jiné domy. 

"Jakto, že žiješ na takové samotě?" 

"Mám rád svůj klid." Nespouštěl pohled z cesty, což brala jako pozitivní zprávu, protože ve tmě, která panovala okolo se mohlo klidně stát, že na cestu vběhne nějaké zvíře. 

"Není to trochu nepraktické?" 

"Proč?" 

"Já nevím." pokrčila rameny a usmála se. "Všechno je daleko?"