Josephine ~ H. S. ~ CZ ~ |first book|

|34|

Posnídali více méně v tichosti. Personál od nich už stihl odnést použité nádobí a jediné, co stálo před ní na stole byla sklenice s vodou. Harry na tom byl podobně a zatímco svou pozornost soustředil na obrazovku svého telefonu, dopíjel poslední zbytky pomerančového džusu. 

Posledních pár minut měla pocit, že si s někým nepřetržitě smskuje, ale když se zeptala, jestli se něco děje, zakroutil hlavou a odbyl jí pouhým "Ne" a tak se rozhodla v tichosti počkat, než si vyřídí, co potřebuje. 

Rozhlížela se po prostorech restaurace, sledovala lidi, sedící u okolních stolů a přemýšlela nad tím, co by se asi dělo, kdyby se postavila a začala by volat o pomoc, že jí tento člověk unesl. Bral by jí někdo vážně? Pomohli by jí? Nebo by Harry vytáhl zbraň a než by kdokoli zareagoval, odvedl by jí pryč? 

Prohlížela si jednotlivé tváře lidí, kteří seděli u sousedních stolů a přemýšlela, jestli by byl někdo z nich schopný pomoct. A i kdyby, chtěla by to riskovat? 

Pamatovala si Romanova slova o tom, že i kdyby se jí povedlo utéct, hledal by jí. Neměla by šanci, kdyby se vrátila do Portlandu a už vůbec by neměla šanci odcestovat zpátky do Evropy. Netušila, kde skončily její doklady a bez nich by se jí odletět určitě nepodařilo. 

Všimla si, že si Harry jednou rukou za zády opravuje pistoli, kterou měl stále zastrčenou za opaskem. 

"Nevadí ti, že jí může kdokoli vidět?" Zeptala se, čímž upoutala jeho pozornost. Zvedl pohled od mobilu a prohlédl si jí, jak sedí opřená v židli a ruce má překřížené na prsou. Napadlo ho, že se nejspíš zrovna nebaví. Ale co s tím n měl dělat? 

"Cože?" Nechápal a nadzvedl obočí. 

"Tu pistoli." Upřesnila tichým hlasem a on se musel uchechtnout nad jejím nenápadným tónem. 

"Ani ne." Odpověděl prostě a ona s mírně zaskočeným výrazem přikývla. Upřímně tuhle odpověď nečekala. I když vlastně ani nevěděla, co čekala. 

"Proč ji vlastně nosíš?" Vybavila si slova Carol, že Harry u sebe má vždycky nějakou zbraň. 

"Pro jistotu." Viděla jeho kamenný výraz a nebyla si jistá, jestli je naštvaný, že se ho ptá zrovna na tohle, nebo celkově, že jej ruší. 

"Proč?" 

"Jos." Nasadil jeden z jeho otrávených výrazů, kterým jí dával jasně najevo, že nemá zájem s ní diskutovat. Svěsila ramena a odvrátila hlavu k nedalekému oknu, za kterým mohla vidět dění na ulici. "Teď  ne." Zavrčel podrážděně, jakoby chtěl zdůraznit, že se s ní opravdu nechce bavit. 

Zamračila se, když sklopil pohled zpátky k obrazovce a opět rozběhl prsty po klávesnici. 

"Můžu jít aspoň na záchod?" Zkusila po pár vteřinách a všimla si, jak naštvaně vydechl vzduch z plic. Zhasl display telefonu, položil jej na stůl a rukou, kterou se opíral o stůl si promnul kořen nosu. Pochopila, že jí asi začíná mít plné zuby a v hlavě se jí ozval sarkastický hlásek, který se ptal, jak dlouho ještě vydrží v klidu. 

"Půjdu s tebou." Stále měl zavřené oči a bříšky prstů si přejel přes víčka předtím, než k ní zase zvedl pohled. 

"To nemusíš." 

"Myslím, že musím." Viděla, že relativně uvolněná nálada, kterou měl před jídlem už ho opustila a právě si zase připadala, jako by mu byla nepříjemnou osinou v zadku. No, alespoň okusil, jak se cítí ona. 

"Opravdu nemusíš, Harry. Zvládnu se zajít vyčůrat i sama, bez hlídání." Viděla, jak se nadechuje k odpovědi a tak rychle pokračovala. "Co myslíš, že vyskočím oknem na ulici a pokusím se utéct? Nejsem blbá. Vím, že se nemám kam vracet." S těmito slovy se zvedla od stolu a brala toto téma za uzavřené.