Josephine ~ H. S. ~ CZ ~ |first book|

|40|

"Myslel jsem, že jí chce Harry vzít rovnou domů. Měla by si lehnout, otřes mozku nemá, ale měla by se vyspat." Peterovi se nelíbilo Romanovo vysvětlení, že Harry musel na neodkladnou schůzku a na poslední chvílí poslal jeho. 

Josephine od jeho příchodu mlčela a chovala se, jako kdyby tam ani nebyla. Takže vlastně úplně stejně, jako ti dva. Mluvili o ní, aniž by se na ní alespoň jeden z nich mezitím podíval. 

"Buď v klidu. Do pár hodin je v posteli." Roman měl na sobě perfektně sednoucí  kostkovaný oblek, o kterém nepochybovala, že je na míru, protože si byla jistá, že konfekční délka kalhot by mu byla krátká. Přemýšlela, jestli někdy potkala někoho tak vysokého, jako byl on. Vlasy měl učesané dozadu a vypadal stejně, jako obvykle. Bezchybně. 

Sledovala jeho dlouhé hubené prsty, ve kterých svíral svůj mobil a nedokázala se ubránit srovnání s těmi Harryho, nepochybně stejně štíhlými a dlouhými, ale narozdíl do Romanových je vždy zdobilo minimálně pár prstenů a maličkých tetování. 

"Fajn." Souhlasně přikývl blonďák a stočil pohled k dívce na kolečkovém křesle. "Harry má tvou výstupní zprávu na mailu, kdyby chtěl vědět konkrétní informace z vyšetření." Když nereagovala, tak si sám pro sebe kývl a postavil se naproti Romana. 

"Tak můžete jet." 

-

V tichosti se nechala tlačit na vozíku nemocničními chodbami dokud nevyjeli až před budovu, kde zamířil ke svému autu. Nevěděla, jak začít a tak nějak tušila, že Roman je ticho záměrně. Pravděpodobně nechtěl, aby je kdokoli viděl se bavit více, než bylo nutné. 

Zastavil s ní před tmavě modrým SUV značky Porsche a otevřel dveře na straně spolujezdce, načež jí chytil a zvednul na sedadlo. 

"Vydrž." Zamrkala nad tím, jak byl jeho tón měkký oproti tomu, jak mluvil s Peterem ještě před pár minutami. Nutilo jí to myslet, že je ve své roli opravdu dobrý a ve skutečnosti do Harryho světa nepatří. 

A opravdu doufala v to, že má na své straně alespoň jednoho normálního člověka. Kromě Marry. 

Ve zpětném zrcátku sledovala, jak nakládá složený vozík do kufru, načež obešel auto a posadil se vedle ní. 

"Takže," Nenastartoval. Ani se nepřipoutal, jenom se posadil tak, aby na ní dobře viděl a prsty si prohrábl vlasy, přičemž sledoval její bledý obličej. "Co se stalo?" 

Nejdříve pokrčila rameny a pousmála se. Neměla pocit, že by mu musela cokoli vysvětlovat.

"Nějak mi přeskočilo a řekla jsem, aby se přede mnou nepřetvařoval." Pronesla s nadsázkou a opřela si hlavu dozadu. Otřes mozku sice neměla, ale hlava jí i tak nepříjemně bolela. 

"Myslím to vážně. Je tohle normální? Mlátí tě?" V jeho hlase slyšela starost a snažila se sebe samotnou přesvědčit o tom, že jí slyší proto, že chce. Nesmí se upínat k tomu, že mu na ní snad záleží. Jeho plán pro ni byl zatím jediným, co měla, ale nechtěla se k němu upínat i lidsky. 

Nechtěla si s ním vytvářet žádné bližší pouto, které by jí ještě více komplikovalo situaci. 

"Ani ne." 

"A ubližuje ti i jinak..?" Koukla na něj a po pár vteřinách, co soustředěně pozoroval její obličej rychle zakroutila hlavou. 

"Jsem v pohodě." Slyšela, jak Roman vydechl a opět si pročísl vlasy. "Zatím." Zamumlala potichu, ale byla si jistá, že jí slyšel. Nechtěla, aby to vyznělo, jako nějaké stěžování si, ale měla potřebu ho uvézt do skutečného děje i přesto, že jí bylo jasné, že jí s ničím z toho nepomůže.