Josephine ~ H. S. ~ CZ ~ |first book|

|81|

"If you could take it all back, would you?"

Po několika hodinách, které společně strávili v bytě převážně sledováním televize, poleháváním na Harryho pohodlném gauči a listováním v časopisech se nakonec dohodli, jít na večerní procházku ven. 

Samozřejmě procházku musela navrhnout Josephine, jelikož jí už došlo, že Harry není zrovna procházkový typ, ale nic lepšího jí vzhledem ke své situaci nenapadlo. Nemohla mu navrhnout, aby šli na nějaké konkrétní místo, když v okolí nic neznala a nemohla jej pozvat ani na drink a nebo něco podobného, jelikož neměla za co. A věděla, že tohle nebyl v tomto případě problém, jen prostě nechtěla vypadat, že chce zneužívat jeho peněz ve svůj prospěch. A nakonec on s procházkou souhlasil, takže nebylo ani co na tom řešit. Byla spokojená a nyní s ním bok po boku zase stála ve výtahu. 

"Myslela jsem, že půjdeme na procházku." Reagovala, když se otevřely dveře v podzemní garáži. 

"Jo, ale nechce se mi chodit po přeplněných chodnících ve městě. Pojedeme někam trochu dál od centra." Vysvětlil a ona lehce zklamaná přikývla. Bylo to tak, že byla samozřejmě vděčná za cokoli, jenže se už celkem natěšila na to, že si konečně projde centrum slavného města. 

"Je sobota večer, ulice budou plné lidí. Turistickou poznávací procházku s tebou podniknu jindy, okej?" 

"Jo... dobře." Opět pokývala hlavou, ale tentokrát se na něj usmála. Přišlo jí, že se opravdu snaží, aby byla spokojená a byla mu a to skutečně vděčná. A i když se jednalo jen o to, že jí řekl důvod, proč nechce jít do centra, viděla v tom z jeho strany mnohem víc. Objasňoval jí co a proč dělá a ještě k tomu s ní přitom dokonce i celkem normálně konverzoval. 

Kdyby se teď probrala z amnézie a Harry by se k ní choval takto, byla by si jistá, že by mu na sto procent věřila, že tvoří skutečný pár. Nad tou myšlenkou se musela ušklíbnout. Skutečný pár... opravdu by se to jednou mohlo dostat do bodu, kdy by tomu i ona sama věřila?

"Můžu řídit?" Zeptala se, když se blížili k autu a on se na ní s nezakrývaným překvapením podíval. 

"Ty?" Ujistil se nevěřícně a pohledem střelil ke svému Lamborghini. Bylo jí jasné, že jí za volant nechce pustit ani náhodou. 

"Jo... Neřídila jsem věčnost." Zastavili před dveřmi k místu řidiče a Harry lehce záporně zakroutil hlavou. 

"Pokud vím, nemělas auto ani v Portlandu..." Zauvažoval nahlas zatímco svým tělem stále blokoval přístup k dveřím. 

"Vždyť říkám, že jsem neřídila věčnost." 

"A chceš, abych ti půjčil zrovna tohle auto?" Pobaveně si ji prohlédl a překřížil ruce na prsou. "V žádným případě." Už se natahoval pro kliku. 

"Stejně jsi ho jenom vyhrál v kartách. Může ti to být jedno." Zkusila i když si byla jistá, že ho ani náhodou nepřesvědčí zrovna tímto argumentem. 

"To neznamená, že bych si ho chtěl ani ne měsíc potom nechat zešrotovat." Otevřel si dveře a jí pokynul, aby obešla auto ke svému místu. "Nastup." Uzavřel, zatímco si sedal dovnitř a ona svěsila ramena a poslušně obešla přední kapotu. 

"Nezešrotovala bych ho." Bránila se, když si zapínala bezpečnostní pás a Harry už pomalu couval ze svého parkovacího místa. 

"Jestli chceš řídit, můžu ti někdy půjčit jiné auto. Ale tohle nepřichází v úvahu. Ještě bys nás oba mohla zabít, ten motor má fakt sílu."