Josephine ~ H. S. ~ CZ ~ |first book|

|4|

"He showed me what it was to cry"

-

"Myslím, že si tě dokážu pohlídat i sám."

-

Na jeho slova nijak nereagovala a podívala se na třesoucí se hladinku vína ve sklenici. Bílé měla vždy ráda, ale skutečnost popíjet ho s Harrym, se jí zrovna nezamlouvala. Nechtěla tady s ním sedět a chovat se, jako by si to tady užívala nebo tu s ním byla dobrovolně. Každopádně jí toho moc nezbývalo a po pár dnech na samotce jí došlo, že bude nejlepší s ním alespoň nějaký vztah udržovat. Třeba jí to přinese něco pozitivního a bude mít alespoň nějakou zábavu. Než odtud vypadne. 

"Tak na zdraví." Pronesl a s pohledem upřeným na ní si přiložil sklenici ke rtům a napil se. Udělala to stejné, ale odpila si znatelně víc, než on. Pokud má tohle zvládnout a neudělat nic, co by ho naštvalo, musí se trochu posilnit.

"Erhm" Odkašlala si trapně, když jí došlo, že s ním nemá jak navázat konverzaci. Témata proč je tady a kdy jí pustí už zkoušela a nijak s nimi nepochodila. Znovu tedy přiložila okraj sklenky k ústům a dopila zbytek vína.

Harry se nad jejím jednáním jen tiše usmíval a pozoroval jí dalších několik vteřin.

"Dáš si další?" Ušklíbl se po chvíli a natáhl se pro láhev.

"Ne, díky." Přitáhla si skleničku více k tělu a opřela se do sedačky. "Počkám na tebe." Neměla v úmyslu se tu před ním opít.

"Dobře." Kývl a lehce upil ze svého vína, načež si dal nohu přes druhou a pohodlně se opřel do koženého křesla. O téhle chvíli snil už snad tisíckrát, ale realita byla samozřejmě mnohem jiná, než si to vysnil. Ona byla krásnější, světlo přicházející z venku dodávalo více na atmosféře, ale jejich vztah setrvával na bodu mrazu. A s tím měl v plánu něco udělat.

"Takže," Odkašlal si po chvíli. "Jak sis užila poslední dny?" Zeptal se se zřetelným úšklebkem na tváři předtím, než se napil.

Upřímně netušila, jestli jí chce naštvat nebo co tímhle sleduje, ale krev v žilách se jí po jeho větě začala rozehřívat.

"Myslím, že máš určitou představu." Obtočila prsty silněji okolo skleněné nožičky.

"Tuším, že to nebylo zrovna nic moc." Sám nevěděl, proč směruje konverzaci tímto směrem, ale nedokázal se zastavit. 

"O co ti jde?!" Neunikl mu její podrážděný tón.

"Jen navazuji konverzaci." Pokrčil rameny a naklonil se více k ní, lokty se opírajíc o svá kolena. Tvářil se, jakoby právě hrál pokerový turnaj a byl poslední krok od výhry. 

"Jak jsi myslel, že mě nikdo nebude hledat?" Ignorovala jeho odpověď a raději se pomyslné osnovy konverzace chytla sama v naději, že z něj dostane něco nového. 

"Tak jak jsem řekl." V jeho tváři neviděla žádnou emoci. Měl dokonalý poker face, zatímco jí stále pozoroval opřený o svá vlastní kolena. 

"Tomu nevěřím. Něco takového nemůžeš vědět." Nevědomky zvýšila hlas.

"Pozor na ten tón, Josephine." Bylo na něm vidět, že si i přes svou kamennou tvář užívá jeho převahy. Opět se pohodlně opřel a znovu překřížil nohu přes druhou, načež se ona ještě více zamračila. 

"Nebo? Řekl jsi, že mi neublížíš." Zkoušela jej, ale byla si jistá, že takovou kuráž jí dodalo to víno. Normálně by raději mlčela a jen odpovídala na jeho stupidní dotazy.

"Nebo tě můžu zase zavřít. Na týden, měsíc," nezaujatě se koukl směrem, kde praskalo dřevo v krbu. "Rok." Pohledem vyhledal její tvář, která ho překvapeně sledovala. 

"Proč bys to dělal?" Nemá jí tu přece, aby jí měl někde zamknutou. Nebo jo?

"Dokážu být trpělivý, Jos. Nezkoušej to." Nevěřila, že s ní mluví ten stejný člověk, který před chvílí mluvil o fascinujícím západu slunce. Nic mu ale neodpověděla. Nechtěla vyvolávat hádku, protože věděla, že není v pozici, kdy by mohla jakoukoli slovní nebo jinou přestřelku vyhrát. Neměla téměř žádné informace a byla okázaná jen na to, co jí řekne a přišlo jí hloupé, používat to hned proti němu. 

"Nemáš mi co říct?" ušklíbl se po chvíli ticha a ona se držela, aby ironicky nezakroutila hlavou. Nevěděla, kam touto konverzací, nebo celým tímto vínovým dýchánkem míří.

"Co z toho, cos mi o sobě řekl, je pravda?" zeptala se po chvíli uvažování. Potřebovala vědět, čeho se může chytnout.

"Bydlím na jihu." Nedokázala si nevšimnout povýšeného tónu, jakým s ní mluvil a upřímně to nechápala. Před tím se k ní choval úplně jinak. 

"Ah"

"Zapomeň na to, že jsme se předtím 'znali'" Rukou naznačil uvozovky. "Neřekl jsem ti nic, co by byla pravda, Jos." Uvedl na pravou míru celý jejich dosavadní vztah.

Tohle jí jen utvrdilo v tom, co si doteď jen myslela. Tušila, že jí lhal o všem, ale slyšet to bylo jako facka do tváře. V očích se jí zaleskly slzy, které se snažila rychlým mrkáním zahnat.

"A co je pravda?"

"Jmenuju se Harry. Harry Styles." Přivřel oči.

"A dál?"

"Dál nic. Všechno se dozvíš časem. Možná. Jestli ti budu moct věřit." Položil prázdnou sklenku na stůl a postavil se. Josephine ho sledovala zatímco stál u krbu a sledoval plameny. Musela uznat, že ji svým postojem celkem děsil.

"Pojď sem" Řekl tiše, ale ona jej slyšela. Bohužel. Nechtěla jej provokovat, protože přestože jí neřekl nic nového a jen jí utvrdil v tom, že jí celou dobu lhal a že je to magor, tak měla z tohoto večera relativně dobrý pocit. Proto se postavila a pár kroky přešla k němu, dívajíc se do ohně. Doufala, že jí tam teď nestrčí.

Cítila, jak se postavil těsně za ní a přitiskl se k jejímu tělu. Ruce položil na ty její, visící volně podél těla a přičichl si k jejím vlasům předtím, než jí do nich políbil.

Po těle jí naskočila husí kůže a ze strachu z jeho osoby přivřela oči. Jeho dotyky ani blízkost jí nebyly příjemné, ale rozhodla se zůstat na místě.

"Nejraději bych si tě hned teď nastěhoval k sobě do ložnice." Zašeptal jí do ucha poté, co jí odhrnul vlasy na stranu a její oči se zalily slzami. Cítil, jak se zachvěla a ještě jednou jí políbil na krk předtím, než od ní krok ustoupil a za ruku jí otočil čelem k sobě.

"Neboj se." V jeho tváři viděla nepatrnou změnu. Něco, co tam předtím nebylo, ale nedokázala říct, co to bylo. Opatrně přikývla. "Dobrou noc." Pustil její ruku a hlavou jí pokynul ke schodišti.

Na nic nečekala, naposledy se na něj podívala a beze slov se vydala nahoru k jejímu pokoji, kde za sebou zavřela dveře a svalila se na postel. Po tvářích jí začaly stékat slzy, které nechala volně padat na polštář a s pohledem upřeným do prázdna si přehrávala scénu s Harrym. V hlavě jí zněla jeho slova a po těle jí stále vyskakovala husí kůže. Nechtěla, aby se jí dotýkal ani aby na to myslel. Chtěla být sama. Rozhodovat sama o tom, kdo se jí dotýká a s kým tráví čas. Nechtěla být jeho loutkou, která jej bude poslouchat a doufat, že jí neublíží.

Z jejích myšlenek jí probral až zvuk zamykání dveří z vnější strany a otočila se na bok. Přetáhla přes sebe přikrývku a s nově přicházejícími slzami se snažila usnout.