Únos Beth- pokračování

4. kapitola

Slyšela jsem nějaké kroky.
,,Beth?" řekl Dominik a zaťukal.
Chtěla jsem něco říct, ale bylo mi tak blbě, že jsem ze sebe vydala jenom nějaký zvuky.
Rychle otevřel dveře.
,,Ježiši. Co se stalo. Beth?"
,,Hm. No." řekla jsem a lehla si.
,,A jsi v pořádku? Zlatíčko moje."
,,Jo."
,,No, nevypadáš. Tak pojď jdeme."
Dominik mě vzal do náručí a šel se mnou dolu.
Moc jsem toho nepobírala a netušila, co se děje.
,,Co ji je?" zeptal se někdo.
,,Nevím. Bouchla se do hlavy. Jedem hotel."
,,No a pak mám jako dojet nebo?"
,,Zavoláš mi, já ti dám vědět."
Ucítila jsem na zádech vánek.
Dominik šel pomalu schody.
Šli jsme zahradou a já na ni koukala
Pořád vidím rozmazaně, ale aspoň se mi hlava tolik nemotá.
Dominik mě pomalu položil dolu a pevně mě chytl.
,,Bolí tě ta hlava hodně?"
,,Už tolik ne." řekla jsem potichu.
,,Že jsme sem vůbec šli." zakroutil hlavou a odemkl auto.
Opět mě vzal a přenesl do auta, hned vedle něho.
Pak už jsme jeli a Dominik se vyptával.
,,Lásko, co jsi dělala?"
,,Já nevím."
Ucítila jsem, že se mi dělá strašně blbě.
Chtěla jsem něco říct, ale zvratky byly rychlejší, než slova.
Ani jsem neměla sílu se nahnout, potom všem, co jsem měla.
Dominik mě sledoval.
,,Dobrý?"
,,Je mi blbě."
,,Jsi celá od toho, potřebuješ se převléknout."
Kývla jsem a nic neříkala.
,,Za chvíli tam budem. Neboj."
,,Za jak dlouho?"
,,Chvilinku zlatíčko vydrž."
Jak říkal Dominik, po nějaký chvíli jsme vystoupili.
Už mě nemusel nosit, protože se mi udělalo o hodně líp.
Z pozvraceným oblečením jsem se táhla po dlouhé louce.
,,Už tam budem?" zastavila jsem se.
Dominik zpozornil.
,,Mám tě vzít?"
Zakroutila jsem hlavou.
Cesta byla strašná. Bylo to opravdu peklo.
Došli jsme do hotelu, který byl na konci velký louky, vedle dalších baráků.
Ani jsem si v tom spěchu nevšimla, jak hotel vypadá.
Paní nám dala nějakou kartu, kterou se pokoj otvírá.
První patro, pokoj 15.
I když to bylo první patro, jeli jsme výtahem.
Výtah zastavil a my jsme šli po nekonečný jízdě dovnitř.
Držel mě za ruku a vedl do pokoje, kde byla jedna velká postel a naproti gauč.
Dominik mi půjčil jeho tričko, abych nemusela být ve špinavým.
Lehla jsem si a přikryl mě.
,,Budu tady u tebe. Až ti bude špatně, tak mi řekni. Ano?"
Vydala jsem nějakej zvuk, jakože ano.
Dominik si sedl vedle mě.
Zavřela jsem oči a po chvíli usnula.
Probudila mě strašná bolest žaludku.
Podívala jsem se kolik je.
Čtyři ráno.
Dominik seděl a byl na mobilu.
,,Ještě jsi nespal?"
,,Ne. Nevím, nejde mi usnout. Jak tobě je?"
,,Malinko líp, akorát mě strašně bolí žaludek."
,,Zvracet se ti nechce?"
,,Ne. Zatím ne."
,,Jakub mi volal. Půjdu ho za chvíli vyzvednout někam."
,,Kam?"
,,Musím pro něj sjet. Strašně se zlil."
,,Takže tady budu sama?"
,,Můžeš jet se mnou, ale lepší by bylo, kdybys ležela tady."
Kývla jsem hlavou.
,,Zvládnu to tu. Nechce se mi někam cestovat."
,,Budem tady co nejrychleji. Strašně se o tebe bojím. Takže. Nikomu neotvítej, kdyby cokoliv volej."
,,Dominiku. Není mi deset."
,,Já vím, ale hrozně se o tebe bojím."
Usmála jsem se a otočila na druhou stranu.
Uslyšela jsem znova slyšet mobil.
Dominik to zvedl a procházel se po bytě.
,,Jo, dobrý. No, čau."
Přišel za mnou a pohladil mě po hlavě.
,,Půjdu. A neboj se tu beze mě."
Usmála jsem se.
,,Nebudu se bát."
Dominik na sebe hodil bundu a šel.
Sedla jsem si na postel a rozhlížela se kolem.
Jsem ráda, že už mi není tolik špatně, ale pořád nemůžu říct, že mi je stoprocentně dobře.
Povzdechla jsem si, sedla a podívala se na mobil.
Je mi tak blbě a docela se tady sama bez Dominika bojím.
Zvedla jsem se a vyklonila se z okna.
Strašně prší a já ho chci u sebe.
Pořád musím přemýšlet nad tím, co se všechno odehrálo.
Tak strašně mě trápí, taková zrada.
Nikdy se s tím nesmířím, nikdy s tím nebudu v pohodě.
I když jsem teď šťastná, pořád vidím před očima, jak po mně Vojta řval, že mě moje rodiče nenávidí.
Jak jsem si naivně myslela, že lhal, ale celou dobu říkal pravdu.
A konečně, když už je mi líp, začne mi psát moje bývalá nejlepší kamarádka.
Vzpomínám na to, když jsme seděly vedle sebe, dívávaly se navzájem do očí a řekly, že tu pro sebe budem vždycky.
A ona mě takhle zradí?
To tak neskutečně bolí. Bolí mě představa, že si teď dokáže vymyslet, že je někde uvězněná a ať ji pomůžu.
Potom všem.
Ona neví, jaký to je pocit. Ten pocit strachu, když vás někdo unese. Vy nevíte proč a co s vámi udělají.
Nechala mě unést a ještě si z takový důležitý věci dělá srandu.
I kdyby se něco takového stalo, tak proč by psala mě?
Kdyby už u sebe měla ten mobil, tak zavolá policii a nebude přece psát mě.
Fakt se jim strašně směju.
Jsem z toho všeho tak hrozně unavená.
Nahlas jsem si polkla.
Ne. Beth přestaň. Když pomyslím na to všechno, tak se mi udělá špatně.
Musela jsem jít hned po tom všem k psychiatriovi.
Každý den cítím úzkost.
Je mi blbě.
Mám strašnej strach z Vojty.
Mám z něj neskutečný strach.
Nevím, čeho všeho je ještě schopnej.
Hrozně se obávám, co bude dál.
Povzdechla jsem si a natáhla se.
Vzala jsem k sobě deku a zachumlala se pod ni.
Na chvíli jsem zase zavřela oči.
Uslyšela jsem řev.
Probudilo mě to a strašně jsem se lekla.
Dominik stál ve dveřích a přidržoval Jakuba.
,,No, co s tebou, viď?" řekl a podíval se na něj.
Posunula jsem se na stranu, aby si mohl lehnout.
,,Bethuško on musí ležet někde u mě. Já ho tam nechci nechávat samotnýho v pokoji.
Podívala jsem se do očí Jakuba.
Vidim, že mu není stokrát nejlíp.
Dominik ho položil na postel.
,,A kde budeš spát ty?"
,,Broučku já vás tady samotný nenechám. Takže se tam budem muset vejít všichni."
,,Dobře. Já moc prostoru nezabírám."
,,No, já vím. Tak to nějak zvládnem."
Posunula jsem se na stranu.
Všichni jsme si nějak lehli. Tohle fakt není žádnej luxus.
Zvracet se mi naštěstí nechtělo, ale akorát mi není stokrát nejlíp.
Taky se nemůžu divit.
Povzdechla jsem si a zavřela oči.
,,Spinkej zlatíčko. A neboj, ráno ti bude líp."
Snažila jsem se o úsměv a pokračovala v pokusu o spaní.
Na chvíli jsem usnula.
Bylo kolem půl sedmý ráno.
Podívala jsem se vedle sebe.
Ležel vedle mě Jakub.
Tak strašně mě štve. Celou dobu chrápal a teď dělá to samý a navíc se ještě rozvaluje.
Zakulila jsem očima a vzala do ruky mobil.
Nová zpráva.
Proč mi píše David takhle brzo ráno?
Rozklikla jsem zprávu.
,,Jste v pohodě?"
Usmála jsem se nad tím.
Jsem ráda, že se o mě někdo zajímá.
,,Jo, ležíme na hotelu. Jsem jediná vzhůru a kluci ještě spí."
Vjela jsem na Instagram.
Ani nic nového a zajímavého se tam neděje.
David po chvíli odepsal.
,,Super. Ještě jsem se chtěl zeptat. Volal z vás někomu Vojta? Víš potřebuju ti něco říct."