Únos Beth- pokračování

6. kapitola

,,Já to nechápu." řekla jsem a slzy měla na kraji očích.
,,Beth. Není to lehký."
,,Ty jsi myslíš, že pro mě jo?!" řekla jsem a slzy mi stékaly po tvářích.
,,Do prdele a myslíš, že pro mě jo?! Že mi je příjemný o tom mluvit a být někým vydíranej?!"
,,A víš kolikrát on vydíral mě? Kolikrát mi ublížil?!"
,,A víš kolikrát ublížil mě?"
,,Ha. Tobě jo?"
,,A ty s ním žiješ pět let? Neznamená, že když o tom nevíš, tak se to nestalo!"
,,Přestaň po mně řvát!" vykřikla jsem nahlas.
,,Odejdi Beth."
,,Ne! Budu tady, dokud mi to neřekneš, chápeš?"
,,Beth. Okamžitě. Běž, prosím."
,,Co mi chceš ještě tajit?! Co jste si vymysleli? Co ještě nevím?"
Ani jsem nemrkla a na tváři jsem ucítila velkou bolest.
Byla jsem ticho a upřeně na něj koukala.
,,Já.." snažila jsem se ze sebe něco vydat.
,,Beth. Promiň."
Zvedla jsem se a pomalu šla pryč.
Rovnou jsem zamířila nahoru.
Fakt nechci, aby mě někdo takhle viděl.
Přišla jsem do nějakého pokoje a lehla si na postel.
Au.
Já nechápu, že to udělal.
On mě nechápe. A já už si myslela, že je v pohodě.
Přikryla jsem se něčí peřinou a potichu brečela.
Proč? Proč už jsem si myslela, že tohle trápení na dobro skončilo?
Teď se tady řeší zase něco.
Spíše někdo. Vojta.
David mi vrazí. Znamená, že když jsem tady mladší, že mě tady budou bít?
Utřela jsem si slzy a vydechla si.
Prosím, ať sem nikdo nejde.
Já se cítím zase tak strašně. Bože.
Uslyšela jsem klepání.
,,Ano?" snažila jsem se říct normálně.
Dominik otevřel a přišel k posteli.
Sedl si na ni a pohladil mě po hlavě.
,,Co se stalo?"
,,Zeptej se Davida."
,,Ptám se tebe."
,,Ale já o tom teď nechci mluvit."
,,Nechci tě tu nechávat samotnou."
,,Proč? Můžeš jít."
,,Fakt?"
,,Dominiku. Prosím tě."
Pohladil mě znova po hlavě a odešel.
Počkala jsem chvíli a šla rovnou do koupelny.
Podívala jsem se, jestli nemám náhodou červenou tvář.
Oddechla jsem si, že jsou obě stejně barevné.
Nejhorší na tom je, že já vůbec nevím, co se děje.
Nechápu, co s Betty myslel.
Mluvil o tom, že o mém únosu nevěděla a o tom, že ona je teď v nebezpečí.
Navíc Davida teď něčím vydírá a já nevím čím.
Sedla jsem si na prkénko záchodu.
Proč já? Proč jsem měla sakra tak normální život a teď musím trpět tímhle.
Tím únosem se mi změnil celý život.
Neříkám, že toho lituji. Ujasnila jsem si, kdo je krysa a kdo ne.
A taky, že kdyby mé rodině na mě aspoň trochu záleželo, tak tohle neudělaj.
Vytekla mi slza.
Do prdele, já nevím co mám dělat.
Nechci jít dolu.
Nechci slyšet ty pitomý otázky, jestli jsem v pohodě.
Ne, nejsem v pohodě.
Je mi teď hrozně. Cítím se slabá. Cítím, že mi je hrozně.
Skoro každý den se budím s divným pocitem. Tohle mě strašně psychicky poznamenalo.
Byla jsem ráda, že se vše uklidnilo. A teď jsem skončila uplakaná na záchodě.
Já ho tak nenávidím.
Za všechno může Vojta.
Jestli je Betty u něj, tak ji strašně lituju.
Ale proč bych ji měla litovat? Vždyť ona se na mě taky vysrala.
Skoro všichni.
Rozplakala jsem se a nemohla to zastavit.
Čím víc, se tady stresuju, tím je mi hůř.
Zase to začíná.
Ruce se mi začaly klepat a já se snažila popadnout dech.
Můj psychický stav se začíná čím dál víc zhoršovat.
Vzala jsem do ruky mobil a napsala Viktorovi.
,,Prosím. Přijď sem na záchod. Potřebuju tě."
Přijde mi, že on jedinej mě chápe.
Vím, že ostatní mě taky mají moc rádi a záleží jim na mě, ale Viktor tohle zná.
On ví, co mám dělat. A nejvíc ti pomůže člověk, který si to už zažil.
Pot mi stékal po čele a klepala jsem se.
Uslyšela jsem někoho klepat.
,,Ano?" zeptala jsem se.
,,Co se děje?" řekl Viktor a zaklepal znova.
Popoběhla jsem ke dveřím a otevřela je.
Ubrečená jsem stála naproti němu.
Rychle ke mně přišel a zavřel dveře.
,,Pojď. Sedni si."
Sedla jsem si na zem a on ke mně.
Chytil mě za ruce a podíval se mi do očí.
,,Pomalý nádech nosem a pak pusou."
Snažila jsem se dělat co říká.
,,Beth buď v klidu. Nic se neděje. Dýchej, budeš v pořádku." říkal to tak klidným a milým hlasem.
Uklidnila jsem se a pomalu přestávala brečet.
,,To nic." řekl a obejmul mě.
,,Pořád stejně dýchej. Až budeš v pohodě, tak spolu budem mluvit."
Usmála jsem se a pořád zhluboka dychala.
,,Už je mi líp."
,,Já vím, že je toho na tobě teď moc. Vojta, David, zklamání. Vím, že nejsi zrovna psychicky v pohodě, ale všechno má svoje řešení. My tě tady všichni budem podporovat a snažit se ti pomoc."
Usmála jsem se a znova ho dlouze obejmula.
,,Děkuju."
,,Neděkuj. A věř mi. Máš tady mě, Dominika a spoustu lidí, kteří tě mají moc rádi. Vždycky budem stát při tobě."
Zakývala jsem hlavou.
Vstal a podal mi ruku.
,,Chceš se mnou ještě o něčem mluvit?"
,,Ne, už se mi udělalo líp."
,,Beth? A co prášky?"
,,Jak to myslíš?"
,,Myslím prášky na úzkosti nebo na nějaké psychické zklidnění. Doufám, že mě chápeš."
,,Ano. Já beru prášky. Docela dlouho."
,,Dobře. Kdyby se ti stalo něco podobného, tak za mnou přijď. A kdyby jsi byla někde sama, tak si musíš sednout a dýchat."
,,Děkuju. Pomohl jsi mi."
,,Půjdeš se mnou dolu?"
,,Já, nevím. Docela jsme se pohádali s Davidem. Nevím, jestli se mi tam chce."
,,Někdy je lepší být ve společnosti, než sama."
Kývla jsem a usmála se.
,,Jo, dobře. Máš pravdu, půjdu s tebou."
Otevřeli jsme dveře a šli.
Přišli jsme společně dolu do obýváku.
Seděli tam všichni.
,,Jsi v pohodě?"
Nesnáším tuhle otázku. Na tohle mě strašně obtěžuje odpovídat. Je mi to nepříjemný.
,,Jo, teď už jsem."
Sedla jsem si vedle Dominika a podívala se na něj.
Vypadal, že je docela dost naštvanej.
Ani se na mě neusmál.
Proč je teď tak divnej? Ani se mě nezeptal, jestli jsem v pohodě.
Já vím, říkám, že mě to štve.
Štve, ale on se vždycky ptá a teď je tak divnej.
,,Děje se něco Dominiku?" zeptala jsem se.
,,Ne, neděje." řekl naštvaně a zamračil se.
David se zvedl a šel do kuchyně kouřit.
Proč jsou na mě všichni naštvaný? Co jsem komu sakra udělala.