Únos Beth- pokračování

23. kapitola

Otevřela jsem oči, ale nic nevidím.
Snažila jsem se pohnout. Při pohybu jsem zjistila, že jsem svázaná.
Svázána na židli. Já.. Nevím co se děje.
Nahlas jsem začala brečet.
Jak jsem se tady do prdele mohla objevit.
Bůh ví, kde jsem a co se právě děje.
Zhluboka jsem se nadechla.
Nejradši bych zachovala klid, ale nejde to. Nahlas vzlykám a snažím se kroutit, aby provazy povolily.
Někdo mě unesl. Začínám být čím dál víc nervózní.
Snažím se nadechnout, ale nejde to. Jsem v takový úzkosti.
Je mi strašná zima.
Proč mi každý musí ubližovat. Proč nemůžu žít normální život. Mít normální rodinu.
A ne žít takhle.
I když strašně moc miluju Dominika a jsem ráda, za lidi, který jsem potkala, tak někdy mi chybí ten normální život.
Bez toho, aniž bych se bála, že se stane přesně něco takovýho.
A co mám teď dělat? Má v tomhle něco společného Vojta? Nebo se mi snaží ublížit úplně někdo jiný.
Mám strach o svůj život.
Ale teď dost přemýšlení.
Zkusím se odtud nějak dostat. Ale nevím, jestli to vůbec má cenu.
Bolí mě tak strašně hlava a je mi špatně od žaludku. Kurva je mi fakt blbě. Žaludek se mi houpe, jak ještě nikdy jindy.
Nevím, jestli je to z psychických problému, ale chci jít pryč, chci jít okamžitě ven.
,,Hej!" odhodlala jsem se zařvat.
Všude ticho.
Tma a ticho. Strašně mě z toho bolí oči, je to tak strašný. A ještě taková bolest žaludku.
Oddechla jsem si.
Slyším kroky. Nebo nevím. Zní to jako kroky nebo jsem se tady už úplně zbláznila.
Někdo otevřel dveře.
Au, boží světlo. To tak strašně bolí.
Dveře se pomalu otevřely.
Začala jsem se rozhlížet kolem sebe.
Jsem někde ve sklepě.
Podívala jsem se na člověka, který stál ve dveřích.
Nevím, jestli mám říct chlap nebo kluk.
Dost vysoký.
Podívala jsem se mu do jeho modrých očí.
Hnědé vlasy a modré oči.
,,Proč jsem tady?" zeptala jsem se potichu.
,,Já jsem ti dovolil abys mluvila?"
Srdce mi bije jak o život.
Mlčela jsem a koukla se jinam. Nejde se mu dívat do očí.
Má tak strašně hrubý hlas a je děsivý. Mám z něj strach.
,,Ptal jsem se tě na něco!"
,,Ne, nedovolil." řekla jsem.
,,Beth... Prej jsi frajerka, která se neumí chovat. Jsi tak drzá a nevychovaná."
,,Vyprávěl Vojta?" zeptala jsem se a podívala se mu do očí.
,,Říkal jsem, že nebudeš mluvit, dokud ti neřeknu kurva!"
Sklopila jsem hlavu.
,,Nebudeš se ptát vůbec na otázky."
,,Nejsem žádná frajerka a chovat se umím."
,,Do prdele já jsem se tě na nic neptal!" řekl a šel ke mně blíž.
,,Omluv se a okamžitě."
,,Promiň."
,,Omlouvám se snad! Žádný promiň. Takhle se mnou rozhodně nemluv."
,,Proč tady jsem? Co po mně chceš?"
,,Ty jsi asi očividně nepochopila, jak se budeš chovat. Pokud chceš mluvit tak se mě zeptáš, jestli můžeš. Pokud odpovím ano, až potom můžeš mluvit."
Vytekla mi slza a zadržuju brek.
,,Můžu se zeptat?"
,,Prosím se říká. Znovu."
,,Můžu se prosím zeptat?"
,,Můžeš. Nevím ale jestli ti odpovím."
,,Kdo jsi a proč jsem tady?"
Sklonil se ke mně a sáhl mi rukou na tvář.
,,Tak ty nevíš?"
,,Jde o Vojtu."
Zasmál se a odešel ode mě dál. 
Byla chvíle ticha.
,,Mohla bych se prosím zeptat?"
,,Mluv."
,,Prosím rozvážeš mě?"
Nahlas jsem si polkla.
,,Jo. Rozvážu tě."
Ohl se ke mně a začal u nohou.
,,Půjdeš se mnou nahoru."
,,Já mám tolik otázek. Můžu se pak ptát?"
,,Ne, nemůžeš. Pokud jsi chytrá, tak ti to dojde."
,,Je mi jasný, že jsi od Vojty." řekla jsem potichu.
Nic neříkal a začal mi rozvazovat ruce.
Mám všude modřiny a cítím úlevu, když se provazy uvolňují.
,,Co se mnou teď bude?"
,,Moc se ptáš. Nelíbí se mi to."
,,Mně se nelíbí, že tady musím být a nevím o co jde."
Chytl mě za ruku a přisunul mě k sobě blíž.
Vrazil mu facku.
,,Au." vykřikla jsem a podívala se mu do očí.
,,Nezajímá mě, co tobě se nelíbí. Budeš tady dodržovat pravidla a jestli chceš dostat trest, tak pokračuj!" zařval a pomalu mě pustil.
Nic jsem neřekla.
Proč musím říkat všechno na plnou hubu.
Nesmím. Nevím co tohle je za člověka. Absolutně ho neznám a vidím ho poprvé.
Nevím co po mně chce. Jak dlouho tady budu.
A pokud nechci být jak on říkal potrestaná, budu muset tohle přetrpět a chovat se.
Ne. Tohle není David. David byl sice ze začátku zlej a to hodně, ale postupem se ke mně nechoval jako k unesený. A to jsem nevěděla ještě pravdu.
Šla jsem s nim a vyšlapala pár schůdků, které vedly nahoru.
Stejně pořád nechápu, jak se v tom lese mohl objevit. Jak sakra věděl, že zastavíme zrovna tam. A jak se mohl dozvědět o tom, co plánujeme. Nic mi nedává smysl. Chtěla bych všechno vědět.
Ale on nevypadá, že by mi to chtěl říct.
Vešli jsme dovnitř.
Krátkou chodbičkou a vešly do obýváku.
Je to krásný. Víc moderní jak u Davida.
Mám strašný strach. Tak hrozně se klepu a potřebuju si vyměnit tampon.
Nemám pojem o čase a nevím, jak dlouho zpátky jsem si ho měnila.
Povzdechla jsem si.
Sedl si na gauč. Automaticky jsem si chtěla sednout, ale přerušila jsem sama sebe.
,,Nesedej si, budeš stát."
Kývla jsem hlavou a radši neodporovala.
Rozhlížela jsem se okolo sebe. Všude je to tak krásný a uklizený.
,,Beth?"
Podívala jsem se na něj.
,,Koukej se na mě, když víš že budu mluvit. Nestojíš tady jen tak."
Nazdvihla jsem obočí a podívala se na něj.
,,Jak se má Betty?" zeptal se.
,,Já nevím."
,,Odpovídej pravdivě!"
,,Ježíši já nevím jak se asi má."
,,Nemluv se mnou takhle."
,,Jsi nějaký Vojtův kamarád, že?"
,,Budeš se ptát jenom, pokud ti to dovolím. Dneska to řešit ještě nebudu, ale od zítra budeš dostávat tresty. Doufám, že ti to je jasný."
Podíval se na mě jeho modrými oči.
,,Jo. Je mi to jasný."
,,A co Dominik?"
,,Co by bylo s Dominikem?" zeptala jsem se a u toho se mi klepal hlas.
Můj Dominik. Chci být s ním. Chci být v bezpečí s ním.
,,Asi tě už hledá co?"
,,Jo, hledá mě. Jsem si tím jistá."
Zasmál se.
,,Můžu udělat něco pro to, abych mohla jít pryč? Prosím."